Papež František vydal z vlastní autority dokument Magnum principium („Velký princip“) ze dne 3. září 2017. Ten upravil Kodex kanonického práva z roku 1983 tak, že přenesl odpovědnost a pravomoc za překlady liturgických textů do moderních jazyků na národní a regionální biskupské konference a omezil roli Dikasteria pro bohoslužbu a svátosti. Návrh byl zveřejněn 9. září 2017 a jeho účinnost nastala 1. října téhož roku.
Ačkoli se přímo týkala pouze liturgických textů, představovala významnou iniciativu v rámci Františkova dlouhodobě prosazovaného programu změny role římské kurie v katolické církvi a podpory „společného rozhodování mezi místními církvemi a Římem“.[1][p 1][2][3] To, že k dosažení svých cílů použil kanonické právo, svědčí podle liturgistky Rity Ferronové o intenzitě jeho angažovanosti v tomto projektu.[4]
Katolická církev již několik desetiletí stále častěji používá při liturgii místo latiny lidový jazyk. Posvátná kongregace obřadů, předchůdkyně dikasteria, udělila povolení k používání místních jazyků v několika zemích s rozšiřující se misijní činností, včetně mandarínské čínštiny při mši s výjimkou kánonu v roce 1949 a hindštiny v Indii v roce 1950. Pro jiné obřady než mši svatou udělila povolení k používání francouzského překladu v roce 1948 a německého v roce 1951.[5]
V dokumentu Sacrosanctum Concilium Druhého vatikánského koncilu, který vydal papež Pavel VI. 4. prosince 1963, se hovoří o používání lidového jazyka v souvislosti s potřebou posílit účast laiků na liturgii. Navrhoval větší používání „mateřského jazyka“ shromáždění a pověřil místní skupiny biskupů, aby zvážily úlohu lidového jazyka. „Otevřela možnost jazykové změny, ale nestanovila ji jako povinnou“.[6]
Vzhledem k tomu, že místní skupiny biskupů a vatikánské úřady vedly spory o kvalitu a povahu překladů, instrukce CDW Liturgiam Authenticam, vydaná 28. března 2001 se souhlasem papeže Jana Pavla II., rozhodla, že texty „musí být pokud možno přeloženy celistvě a co nejpřesněji, bez vynechání nebo doplnění jejich obsahu a bez parafrází nebo glos. Jakékoli přizpůsobení se vlastnostem nebo povaze různých místních jazyků má být střízlivé a diskrétní.“[7] Jedna strana v probíhající diskusi prosazovala filozofii překladu zvanou dynamická ekvivalence, tedy překlad zhruba „smysl za smysl“, spíše než doslovnější překlad slovo za slovo, který podle Jana Pavla byl nutný.[8][p 2][1]
V 21. století se katoličtí biskupové v Německu rozhodli nespolupracovat s komisí, kterou papež Benedikt XVI. ustavil, aby řídila jejich překladatelské úsilí, a poté zjistili, že CDW jejich vlastní překlady odmítla. Odmítnuty byly také francouzské, italské a španělské překlady.[9] CDW také určovala většinu práce a personálního obsazení mnohonárodní komise, Mezinárodní komise pro angličtinu v liturgii (International Commission on English in the Liturgy), vytvořené za účelem tvorby anglických překladů, které se setkaly s kritikou.[10] Japonští biskupové zpochybnili právo Vatikánu posuzovat kvalitu překladu do japonštiny a zpochybnili jak kvalitu posudku, tak i podřízené postavení, do kterého je posudek CDW postavil.[11][8]
V Magnum principium papež František nastínil poslání překladatelského úsilí liturgických textů:[11]
Přestože uznal, že latina hraje v katolické liturgii stále důležitou roli, vyjádřil přesvědčení, že podobného postavení mohou dosáhnout i překlady, že se časem „samy lidové jazyky [...] budou moci stát liturgickými jazyky, které budou vynikat elegancí stylu a hloubkou pojmů ne nepodobnou liturgické latině.“[11]
Tam, kde koncilní otcové hovořili o účasti laiků, František píše o „jejich právu na vědomou a aktivní účast na liturgickém slavení“.[12]
Uznal roli CDW a řekl, že k podpoře „bdělé a tvůrčí spolupráce plné vzájemné důvěry“ mezi CDW a biskupskými konferencemi by podle něj „měly být jasněji potvrzeny a uvedeny do praxe některé zásady předávané od dob [II. vatikánského] koncilu“.[11]
Magnum principium upravilo dvě ustanovení kánonu 838 Kodexu kanonického práva. Před úpravami zněla sporná pasáž takto:
Upravený text zní (zvýraznění v originále):[11]
V poznámce, která doprovází vydání Magnum principium a jejímž autorem je arcibiskup Roche, sekretář CDW, se vysvětluje, že CDW byla pověřena potvrzením překladu, že tento proces „ponechává odpovědnost za překlad, o němž se předpokládá, že je věrný, [...] biskupské konferenci“ a „předpokládá kladné hodnocení věrnosti a shody vytvořených textů s latinským textem“.[13] Úkolem CDW je ratifikovat schválení provedené biskupy, nikoli přezkoumávat samotný překlad.[14] CDW má ještě úlohu při přezkoumávání „adaptací“, tj. doplňků liturgických textů, nikoli překladů jako takových.[15] Termín adaptace, jak jej používají liturgisté, se vztahuje na úpravy zavedené do liturgie, aby zahrnovaly nebo odrážely místní kulturu, což může zahrnovat praktiky, pohyb, oděv a hudbu, stejně jako text. Běžnějším termínem pro tento počin je inkulturace.[16] V nótě se také uvádí, že „cílem změn je lépe vymezit role Apoštolského stolce a biskupských konferencí s ohledem na jejich vlastní kompetence, které se liší, ale zůstávají komplementární“.[17][14]
Christopher Lamb v časopise The Tablet napsal, že „to otevírá možnost, že by anglický Římský misál z roku 2011 – který se dostal do sporu s tvrzením, že Vatikán příliš kontroloval proces – mohl být změněn. Iniciativa bude nyní ležet na místních biskupech.“[10] V časopise America liturgista John F. Baldovin napsal: „ty konference, které zažívaly napětí s Vatikánem ohledně revidovaných překladů, jako francouzsky a německy mluvící, mají nyní mnohem větší prostor pro rozhodování o tom, co je pro překlad liturgických textů nejlepší.“[15]
Kardinál Blaise Cupich se domníval, že papež František „znovu spojuje církev s Druhým vatikánským koncilem“ tím, že „v tomto dokumentu podává autoritativní výklad koncilu, pokud jde o odpovědnost biskupů za liturgický život církve.“[18]
Kardinál Reinhard Marx z Mnichova-Freisingu řekl, že němečtí biskupové pociťují „velkou úlevu“, a Biskupská konference Německa poděkovala Františkovi za zdůraznění „skutečné doktrinální autority“ biskupských konferencí.[19]
Dne 22. října 2021 vydala Kongregace pro bohoslužbu dekret Postquam Summus Pontifex. Dekret je výkladem i opravou předchozích dokumentů, aby se opravilo „vše, co se nachází v rozporu [s Magnum principium] v Institutiones generales a v Prænotanda liturgických knih, jakož i v Instrukcích, Prohlášeních a Notifikacích vydaných tímto dikasteriem podle starých norem §§ 2 a 3 kan. 838“. Tyto změny se týkají například Liturgiam authenticam.[20][21][22][23]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Magnum principium na anglické Wikipedii.