Presupozice (předpoklad) je výraz ze sémantiky, jímž se označuje skutečnost, která se při výpovědi považuje za platnou, pokud má být komunikace smysluplná a úspěšná. Presupozice nejsou ve výpovědi vyjádřeny přímo, ale posluchač by je měl být schopen odvodit z kontextu. Rozlišují se presupozice sémantické a pragmatické. Sémantické presupozice se týkají bezprostředního významu věty, pragmatické presupozice se vztahují k širokému kontextu, představují „společné vědomí komunikantů“. Je zřejmé, že pragmatické presupozice nikdy nelze shrnout v jejich úplnosti.[1][2]
Presupozice slouží k ekonomii mluvení – protože není možné v každé výpovědi stále opakovat všechny skutečnosti. Právě kvůli nestejným presupozicím mezi mluvčím a příjemcem někdy dochází k nejasnostem. Nestejné presupozice mohou vznikat z různých důvodů:
Presupozice mohou sloužit k manipulaci s tázaným, například u tzv. sloučených otázek: Už jste přestal týrat psy? Presupozice, že tázaný týral psy. Chcete zhubnout bez námahy? Presupozice, že tázaný chce zhubnout.
Presupozice nese celá řada výrazů. Patří tam: [1][4]
Presupozici je podobná premisa, předpoklad, který je však součástí výpovědi. Presupozice nejsou ve výpovědi explicitně vyjádřeny, posluchač je musí odvodit. Proces vysuzování neznámých skutečností z výpovědi se označuje jako inference. Smysluplnost, vnitřní provázanost výpovědi se označuje jako koherence. Pokud jsou některé presupozice mluvčího o posluchači nesprávné, text se pro posluchače stává nekoherentním.