Presupozice (předpoklad) je výraz ze sémantiky, jímž se označuje skutečnost, která se při výpovědi považuje za platnou, pokud má být komunikace smysluplná a úspěšná. Presupozice nejsou ve výpovědi vyjádřeny přímo, ale posluchač by je měl být schopen odvodit z kontextu. Rozlišují se presupozice sémantické a pragmatické. Sémantické presupozice se týkají bezprostředního významu věty, pragmatické presupozice se vztahují k širokému kontextu, představují „společné vědomí komunikantů“. Je zřejmé, že pragmatické presupozice nikdy nelze shrnout v jejich úplnosti.[1][2]

Příklady

Význam presupozic

Presupozice slouží k ekonomii mluvení – protože není možné v každé výpovědi stále opakovat všechny skutečnosti. Právě kvůli nestejným presupozicím mezi mluvčím a příjemcem někdy dochází k nejasnostem. Nestejné presupozice mohou vznikat z různých důvodů:

Presupozice mohou sloužit k manipulaci s tázaným, například u tzv. sloučených otázek: Už jste přestal týrat psy? Presupozice, že tázaný týral psy. Chcete zhubnout bez námahy? Presupozice, že tázaný chce zhubnout.

Forma presupozic

Presupozice nese celá řada výrazů. Patří tam: [1][4]

Související pojmy

Presupozici je podobná premisa, předpoklad, který je však součástí výpovědi. Presupozice nejsou ve výpovědi explicitně vyjádřeny, posluchač je musí odvodit. Proces vysuzování neznámých skutečností z výpovědi se označuje jako inference. Smysluplnost, vnitřní provázanost výpovědi se označuje jako koherence. Pokud jsou některé presupozice mluvčího o posluchači nesprávné, text se pro posluchače stává nekoherentním.

Reference

  1. a b MACHOVÁ, Svatava; ŠVEHLOVÁ, Milena. Sémantická & pragmatická lingvistika. Praha: Univerzita Karlova, 2001. ISBN 80-7290-061-7. S. 91. 
  2. DANEŠ, František. Mluvnice češtiny III - Skladba. Praha: Academia, 1987. S. 633. 
  3. GREPL, Miroslav. Jak dál v syntaxi. Brno: Host, 2011. ISBN 978-80-7294-511-5. S. 101. 
  4. ČERMÁK, František. Lexikon a sémantika. Praha: NLN, 2010. S. 114.