Elipsa (též výpustka – z řeckého élleipsis – vynechání) je vynechání části věty obsahující informaci, která je příjemci známa a bez níž větu dokáže pochopit. Používáme ji, abychom náš projev zestručnili a neopakovali to, co už bylo řečeno, nebo to, co jasně vyplývá z kontextu. Výpustka je v běžné řeči využívána velice často (např. v odpovědích na otázku).

Typy elips

Elipsy lze dělit na textové, situační a systémové. V textových elipsách je vypuštěna část textu. Podle toho, jestli elidují předcházející nebo následující text, je lze dále dělit na:

Situační, neboli exoforické elipsy odkazují k okolnímu světu, např. když stojíme v obchodě u pokladny, pokladní se zeptá: Rohlíků deset? (namísto: Dal jste si do sáčku deset rohlíků?).

Systémové elipsy se liší v tom, že není možné jednoznačně určit elidované slovo, ale posluchač přesto porozumí smyslu, protože si lze představit jen určitou omezenou množinu výrazů, do níž elidovaný výraz patří:

Elipsy lze dělit také podle jiných kritérií, např. podle toho, jestli elidují jen jeden větný člen nebo delší část věty, nebo podle zaužívanosti dané elipsy (tj. jestli se daný výraz eliduje běžně, nebo byla elipsa vytvořena jen pro konkrétní příležitost – srv. běžné Kolik je (hodin)? × příležitostné Kolik dáš (peněz)?

Vymezení elipsy

Za elipsu jsou považovány takové struktury, které dodržují gramatická pravidla daného jazyka – za elipsu se tedy nepovažuje náhodné vynechání slova (např. v mluvě cizinců nebo z důvodu nepozornosti):

Za elipsu se obvykle nepovažuje také zeugma, které se liší právě tím, že jde o prohřešek proti spisovnému jazyku:

Elipsa by také měla být zpětně rekonstruovatelná, tj. příjemce dokáže přesně nebo aspoň přibližně odhadnout, jaké slovo bylo vypuštěno (tím se liší např. od aposiopese). V některých případech ovšem může být elipsa vágní, takže bez znalosti širšího kontextu může posluchač znejistět, co je vlastně elidováno:

V přesném vymezení, co je a co není elipsa se jednotliví autoři rozcházejí – není například jasné, zda lze za elipsu považovat i nevyjádřený podmět (který se v češtině obvykle nevyjadřuje u 1. a 2. osoby, naopak ve 3. osobě se vypouští pouze tehdy, pokud je znám z kontextu).

Související články

Externí odkazy

Literatura