| Karel Pauzer | |
|---|---|
.jpg) Karel Pauzer (2015) | |
| Narození | 4. prosince 1936 (87 let) Praha  Československo |
| Vzdělání | Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze |
| Povolání | sochař, grafik, restaurátor |
| Příbuzní | Hana Purkrábková |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Karel Pauzer (* 4. prosince 1936 v Praze) je český sochař, keramik, grafik a restaurátor.
Od raného mládí ho zajímala příroda a za prázdninových pobytů na venkově kreslil a modeloval z hlíny. V keramické dílně rodiny Davidových ve Štěchovicích[1] si vyzkoušel základní pracovní techniky již ve dvanácti letech a později si postavil i vlastní keramickou pec.
V letech 1951-55 studoval na Vyšší škole uměleckého průmyslu na Vinohradech a na Průmyslové škole bytové tvorby na Žižkově. Roku 1955 byl přijat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, obor stavební keramika, do sochařského ateliéru prof. Jana Kavana[2] a seznámil se zde se svou ženou Hanou Purkrábkovou. Školu ukončil r. 1961 a po absolvování vojenské služby (1961-63) se v letech 1966 až 1968 účastnil skupinových výstav mladých výtvarníků doma i v zahraničí (Švédsko, Záp. Berlín, Amsterdam)[3], roku 1969 důležité výstavy Nová figurace[2] (Mánes, Praha, Dům umění města Brna) a výtvarné akce Socha a město v Liberci.
Na autorské výstavě (1969) ve Špálově galerii v Praze představil reprezentativní soubor témat, která pak rozvíjí v následující tvorbě.
Po roce 1970 byl bez registrace v normalizačním Svazu výtvarných umělců zbaven možnosti vystavovat a v nedobrovolné izolaci proto v letech 1971 – 1989 pracoval jako restaurátor při záchraně plastik v oblasti severočeské hnědouhelné pánve.[2] Ojedinělá výstava Karla Pauzera a jeho ženy Hany Purkrábkové se uskutečnila roku 1985 v belgické Galerii de Jonge Jakub v Leuven. Koncem osmdesátých let se zúčastnil řady proslulých neoficiálních výstav (Galerie H, Vojanovy sady, Forum ´88) a podílel se na sborníku „Šedá cihla“, vydaném s podporou Jazzové sekce.
Roku 1987 se stál členem Nové skupiny výtvarníků (členská výstava 1990, MK Praha), v roce 1990 obnovené Umělecké besedy (první výstava 1992, Mánes, Praha) a v roce 1991 sdružení výtvarníků Lipany (Galerie Fronta, Praha 1991). Je členem Sdružení výtvarných umělců keramiků.[4]
Karel Pauzer žije a pracuje v Brunšově.
Karel Pauzer již od počátku své tvorby preferuje modelaci v keramické hlíně a sochám ponechává přirozenou barvu materiálu nebo je zvýrazňuje polychromií. Pro rozměrnější plastiky později využil i lehkost a pevnost syntetických pryskyřic (často ve spojení s keramickými materiály), méně často pracuje s cementem a kovem.
Podle Jiřího Šetlíka přišel Pauzer už na školu s hotovým, nepříliš optimistickým názorem na svět a lidi.[5] Jeho tvorba vychází z vnitřního neklidu a autor se stává jakýmsi novodobým mystikem přírodních dějů. Mezi výtvarníky své generace působí jako solitér, který nepodléhá tlakům ani dobovým výtvarným proudům. Patří k umělcům, kteří jsou tak dobře obeznámeni s přírodou, že s ní mohou soupeřit.[3]
Jeho rané sochařské dílo zahrnuje řadu reliéfních plastik reagujících na dobové tendence strukturální abstrakce a existenciální skepse. V jistém mystickém idealismu zároveň po svém domýšlel a významově přetvářel i estetiku českého informelu.[2] V polovině 60. let se vrátil k figuraci a vystavuje první expresivní podobenství inspirovaná nelítostným bojem o existenci, agresivitou a žravostí. Ve druhé polovině šedesátých let, kromě zvířecích a rostlinných plastik, tvořil polychromované sochy skládané z více komplementárních prvků[6], které víceméně volně citují některé přírodní útvary (vajíčko, bobule, škeble apod.).[3] Navázal tak na dobové konstruktivistické tendence a výrazná až groteskní barevnost jednotlivých prvků obráží i jistou změnu životního pocitu v krátkém období relativní svobody.[2]
Okupace Československa roku 1968 vrátila tvorbu Karla Pauzera k syrovému realismu a brutálnímu pojetí jeho fantaskního bestiáře.[2] V metaforických zobrazeních zvířat sochař využívá často drasticky expresivních scén zdánlivě animálních, ve skutečnosti situací lidských.[5] Nahota jeho zvířecích figur, napjaté svaly, odhalené bradavky a genitálie, mimika, zobrazené pozice a deformované proporce mají znepokojit, znejistit a přivést k hlubšímu zamyšlení.[3] Realistickou modelací vyvolává Pauzer dojem smyslově konkrétní podoby živého organismu.[7] Nehledá povrchní popis banálních situací, a i když jeho zpodobení zvířat mohou připomínat gotické chrliče, manýristické zvířecí příšery nebo jsou pro vnější podobnost řazeny k tzv. české grotesce, jedná se vždy o ryze privátní reflexi světa, obrácenou více dovnitř než navenek.[8] Jeho sochařská díla směřují k lidské duši, jejím běsům a zasutým instinktům, věčnému neklidu, pocitům ohrožení a odcizení.
Pauzer se svými sochami přiřadil k významným autorům zvířecího žánru ve světové plastice. Navazuje na tradici barokního expresionismu, který nově zhodnocuje.[2]
,_2014,_Letn%C3%AD_keramick%C3%A1_plastika,_2016.jpg)
Také v rozměrných biomorfních plastikách z doby po roce 1989 sochař svobodně používá jen struktur, stavby či mechaniky odvozené z přírody, ale skládáním jednotlivých elementů a výraznou barevností zdůrazňuje, že konstrukce soch je výsostně jeho vlastní lidský záměr.[9] S lehkostí stvořitele a v nadsázce skládá surrealistické obří hnáty s pařáty, připevňuje hmyzí křídla na stonky, terče játrovek opatřuje panožkami, volně kombinuje klouby, tykadla, drápy, masožravé listy, jazyky, oči.[10] V názvech těchto útvarů z umělé pryskyřice se odráží jemně odstíněný lyrismus (Velký listnáč, Šestiprsťák, Dlouhošíjka, Tlamičky).[11]
Od sedmdesátých let stejné téma rozvíjejí jeho grafické listy, tvořené obvykle kombinací leptu a akvatinty. Jsou charakteristické zdůrazněním objemu, ale též volnějším zobrazením figur a expresivitou[9], kterou modelace v hlíně neumožňuje. V zobrazených příbězích se odráží doba normalizace se vší věrolomností, zradou, násilím a cynismem. Jsou zásadními díly české grotesky a svým angažovaným obsahem se řadí k tomu nejlepšímu z tehdejší české grafiky. Pauzerův grafický cyklus zvířecích alegorií lze v českém umění považovat za jeden z vrcholných projevů intelektuálního odporu proti agresi a nově nastolené totalitě pokleslé moci.[2] Pauzer se zabývá grafikou paralelně se sochařskou tvorbou a představil ji na samostatných výstavách.[12]
Velkoformátové kresby kombinované s akvarelem směřují k abstrakci, lze v nich však vystopovat původní přírodní prvky připomínající embryonální tkáně, buněčné kultury, vznikající život i jeho zmar.
Restaurátorské práce Karla Pauzera nejsou dostatečně dokumentovány v tisku a autor je nepovažuje v kontextu díla za významné.
Obrázky, zvuky či videa k tématu Karel Pauzer na Wikimedia Commons 