Fotografie architektury nebo městská krajina zahrnuje širokou škálu fotografiearchitektury snímaných různými technikami a řadí se ke krajinářské fotografii.[1] Tvorbou takových obrazů se zabývá fotograf specialista. Lze ji interpretovat ze tří různých hledisek. Z pohledu investora bude důležitý celkový dojem budovy a její umístění (kompozice obrazu), stavitel bude chtít propagovat stavbu z estetického hlediska a architekt si bude všímat zachycení detailů.[2]
Hermann Biow pořídil první fotografie Hamburku po velkém požáru města v roce 1842. Lze jej tedy považovat za jednoho ze zakladatelů německé dokumentární fotografie.
Karl Friedrich Wunder (1849–1924) byl vydavatel fotoknih a pohlednic. Je autorem množství číslovaných, částečně kolorovaných, metodou světlotisku vytvořených pohlednic. Dosud bylo identifikováno více než tisíc těchto fotografií.
James Buchanan Aurig (1857–1935) fotografoval architekturu převážně v Drážďanech a okolí a nově postavené vily v Blasewitzu. Stejně jako August Kotzsch zachytil výstavbu mostu přes Labe zvaného Modrý zázrak. Dokumentárně cenné jsou jeho studie prostředí a snímky budov určených k demolici.
Jean Laurent Minier (1816 Garchizy, Nevers, Francie – 1886, Madrid, Španělsko) byl francouzský fotograf působící v 19. století především ve Španělsku.[6] V roce 1843 se usadil v Madridu[7] a od roku 1855 fotografoval panoramata měst, krajin, památek a uměleckých děl na Pyrenejském poloostrově.
Geneviève Élisabeth Disdéri (asi 1817 – 1878Paříž) byla jedna z prvních francouzských fotografek. V roce 1843 si vzala průkopníka fotografie André-Adolphe-Eugène Disdériho, se kterým provozovala daguerrotypický ateliér v Brestu od pozdních 40. let 19. století.[8] Známá je její série 28 pohledů na Brest, zejména architektonických, které byly publikovány pod názvem Brest et ses Environs v roce 1856.[9]
Bratři Louis-Auguste Bisson (1814–1876) a Auguste-Rosalie Bisson (1826–1900) měli vlastní fotografické studio provozované asi od roku 1841 v Paříži a proslavili se jako Bratři Bissonovi („Frères Bisson“). V roce 1855 přicestoval do Paříže fotograf z Chicaga Samuel Masury, aby se od nich naučil dělat fotografický proces na skleněné negativy. Jejich krajiny a architektonické pohledy začaly prožívat mezinárodní slávu.[11]
Jules Robuchon (1840–1922) byl francouzský fotograf pohlednic a sochař. Fotografoval pro společnost starožitníků Société des antiquaires de l'Ouest.
Karol Adolf Beyer (1818–1877) nazývaný „otcem polské fotografie“ asi v polovině devatenáctého století pořídil sérii fotografií polských měst, které se staly časem „k nezaplacení“, a jsou někdy i jediným historickým důkazem o jejich životě a vzhledu, včetně Varšavy, Krakova, Częstochowy, Gdaňsku, Malborku a Lodži.
Jan Bułhak (1876–1950) byl průkopníkem fotografie v Polsku a jeden z nejznámějších polských fotografů z počátku 20. století, etnograf a folklorista. Jako teoretik a filozof fotografie patřil mezi nejvýznamnější přívržence piktorialismu. Nejznámější je svými krajinami a fotografie města Vilnius (původně v Polsku, nyní v Litvě).
Benito Panunzi na svých záběrech zobrazoval již v roce 1868 městskou krajinu, rostoucí město, označoval a ukazoval stavy situace před a po, dokumentoval důsledky průmyslové revoluce. Jeho snímky nebyly proslulé pouze svým dokumentárním významem, ale také svou technickou a uměleckou kvalitou.
Alfred Noack (1833–1895) pocházel z německého Saska, v 60. letech 19. století fotograficky objevil Italskou riviéru, kromě toho pořídil tisíce snímků v Janově.
Bratři Alessandriové, Antonio (1818–1893) a Francesco Paolo (1824–1889), provozovali vlastní fotografický ateliér v Římě pod jménem Fratelli d'Alessandri. Patří mezi nejvýznamnější v Itálii doby 19. století a představuje významnou část v historii italské fotografie. Déle než dvě desetiletí dokumentovali od 70. let 19. století město Řím, což má zásadní význam pro historii města. S těmito snímky můžeme přestavět město Řím tak jak vypadal na konci 19. století: budovy a ulice, celé čtvrti dnes zmizelé, portréty členů šlechty, obyčejní lidé při práci, obrázky náboženského a společenského života. V roce 1887 dali stavební inženýři z Říma příkaz bratrům pořídit fotografickou dokumentaci stavu Tiberu před a po výstavbě přehrady.
Alphonse Bernoud (1820–1889) francouzský fotograf, který působil především v Itálii
Giacomo Brogi spolupracoval s Italskou fotografickou společností a vlastnil studia ve Florencii, Neapoli a Římě. Po Brogiho smrti převzal živnost jeho syn Carlo Brogi. Brogiho fond obsahuje více než 8000 fotografických portrétů, krajin a pohledů na město označených Edizioni Brogi Firenze.
Robert Turnbull Macpherson byl skotský umělec a fotograf, který pracoval v italském Římě během 19. století. Fotografoval město a jeho památky, dokonale skloubil obraz objektů v popředí s pozadím, všímal si průhledů skrze zříceniny a podobně.[12] Typicky používal velký formát negativů a dlouhé expoziční doby k zachycení nejmenších detailů románské architektury, památek, zřícenin, krajin a soch.[13] Dbal přitom na pečlivou kompozici scény, při které dokázal zachytit trojrozměrnou architekturu na dvourozměrné fotografické médium.[14] Macpherson zdůrazňoval umělecké aspekty svých fotografií, v roce 1863 prohlásil: „Dodnes jsem byl fotografem, aniž bych měl pocit, že jsem tím opustil umění, nebo bych měl být zbaven svého nároku na titul umělce.“[15][16]
V italské Florencii v roce 1852 založili tři bratři – Leopoldo (1832–1865), Romualdo (1830–1890) a Giuseppe (1836–1890) Alinariové nejstarší fotografickou firmu na světě – dosud existující (2011) – s názvem Fratelli Alinari (Bratři Alinariové). Ateliér se specializoval na portréty, fotografie uměleckých děl a historických památek.
Studio Sommer and Behles (aktivní 1867–1874) vlastnili němečtí fotografové Giorgio Sommer (1834–1914) a Edmund Behles (1841–1924). Studio se nacházelo v Římě a pobočku mělo v Neapoli, Sommer byl jmenován oficiálním fotografem Viktora Emanuela II. – prvního krále sjednocené Itálie. Zapojil se do všech možných aspektů fotografického podnikání. Vydával své vlastní fotografie, které prodával ve svých studiích a zákazníkům v celé Evropě. V pozdějších letech fotografoval vlastní obrazy pro knižní ilustrace, tiskl svá vlastní alba a pohlednice. Využíval všechny populární formáty své doby: carte de visite, stereofotografie a velké pohlednice na albuminovém papíře. Giorgio Sommer a Roberto Rive začali systematicky sepisovat památky a dokumenty každodenního života a ty sjednotili v úžasné kolekci, která poskytovala informace o Kampánii a Sicílii.[17]
Pascal Sébah – vyráběl pohlednice architektonických památek Osmanské říše. Jeho syn Jean Sébah po roce 1910 spolupracoval s Hagopem Iskenderem a od roku 1914 s Leo Perpignanim. V období 1917–1918 byly 'Sébah & Joaillier' partnerem v projektu systematického shromažďování a katalogizace architektonických památek ze všech dob v Istanbulu pod záštitou německého novináře a historika umění Friedricha Schradera.
Václav Šedý – Milano. Český fotograf žijící v Itálii. Autor řady publikací věnovaných architektuře a architektonické formě. Vedle profesionální práce se věnuje černobílé fotografii. Mezi jeho nejvýznamnější knižní publikace patří Obecní dům v Praze a knihy věnované architektonickému dílu Vincenza Scamozziho, Benedetta Alfieriho, Giuliana da Sangallo a Baldassarra Peruzziho a v barevných publikacích architektonickému dílu Carla Scarpy a Philipa Johnsona. Autor řady publikací v architektonických časopisech Abitare, Casabella, Domus a dalších. Spolupracuje s nakladatelstvími Phaidon, Marsilio, Skira, Electa a Officina Libraria. Řada jeho fotografií vznikla pro Institut Max Planck a italské instituce Fondazione Michelucci ve Florencii, CISA Palladio ve Vicenzi, Fondazione Credito Valtellinese v Sondriu, Fondazione Boschi Di Stefano, Fondazione Arnaldo Pomodoro a Università degli Studi v Miláně. V posledních letech se věnuje teorii fotografie architektury na FA ČVUT v Praze.
Spojené království
Benjamin Brecknell Turner (1815–1894) v roce 1849 zakoupil licenci pro pořizování fotografií na papírovém negativu (kalotypie neboli talbotypie), procesu vynálezce Williama Henryho Foxe Talbota. Rychle tuto formu fotografie zvládl a produkoval mnoho snímků již v 50. letech 19. století. Účastnil se na mnoha fotografických výstavách té doby. V letech 1852 a 1854 Turner zkompiloval 60 vlastních fotografií do jedinečného albaFotografické pohledy z přírody.[20] Sloužilo buď jako vzorník, pohodlný způsob prezentace fotografií pro osobní potěšení, pro představení kolegům nebo potenciálního vystavovatele. Album později zakoupilo muzeum Victoria and Albert Museum v Londýně. Téměř třetina z fotografií v albu Turner jsou scény West Midlands county of Worcestershire.
Thomas Keith (1827–1895) byl skotský lékař a amatérský fotograf působící ve Viktoriánském období. Byl jedním ze zakládajících členů fotografické společnosti ve Skotsku. Ve fotografii používal kalotypii. Jeho práce projevovala velkou uměleckou zručnost a zvládnutí chemických procesů. Často chodil na fotografické výlety po Edinburghu se svým švagrem Johnem Forbesem Whitem. Podařilo se mu vytvořit vzácný fotografický záznam Edinburghu devatenáctého století.
Robert John Welch (1859–1936) byl irský fotograf, který se specializoval na venkovní fotografii a pořídil tisíce fotografií irských měst a scenérií. Byl zručným umělcem a jeho studie o Irsku a irském životě na konci 19. a na počátku 20. století jsou dnes právem vyhlášené.
Maxim Petrovič Dmitrijev (1858–1948) byl talentovaným fotografickým dokumentaristou. Několik let cestoval po městě okolo řeky Volhy, fotografoval krajinu v Povolží a snímal pohledy na města a běžné každodenní scény.
Bratři Zangakiové (George a Constantine Zangaki aktivní v letech 1870[21]-1890[22]) byli dva řečtí fotografové, kteří se specializovali na fotografie historických nebo starověkých egyptských scén, které pak prodávali turistům jako pohlednice. Občas spolupracovali s fotografem Hippolytem Arnouxem z města Port Said.
Edward Livingston Wilson (1838–1903) ve Filadelphii v 60. letech 19. století pracoval pro Fredericka Gutekunsta a v roce 1864 založil magazín Philadelphia Photographer.[23] Sloužil jako energetický důstojník Národní fotografické asociace Spojených států (National Photographic Association of the United States).[24] V roce 1869 se zúčastnil expedice "Eclipse Expedition" v Iowě, na kterou dohlížel Henry Morton[24] a v roce 1881 cestoval po Blízkém východě.[23] V New Yorku od roku 1889 vydával časopis Wilson's Photographic Magazine. Mezi jeho spolupracovníky patřili: Michael F. Benerman[25] a William H. Rau.
Eugene de Salignac (1861–1943) byl fotografem Oddělení mostů a struktur (Department of Bridges/Plant and Structures) v New York City.[26][27][28] Jako jediný fotograf oddělení od roku 1903 do roku 1934 dokumentoval vytváření moderní infrastruktury města, včetně mostů, hlavních obecních budov, silnic a podzemních cest.
Frank S. Matsura (1873–1913) byl japonský fotograf působící na počátku dvacátého století, který v roce 1901 odcestoval z Japonska do Ameriky, kde pořídil více než 1800 fotografií a skleněných desek.[29][30]
Samuel Gottscho (1875–1971) se po návštěvě několika architektonických fotografických výstav rozhodl zdokonalit a zlepšit svou práci a vyhledal několik architektů. Ve svých 50. letech, po třiadvaceti letech prodavače textilu, se stal profesionálním komerčním fotografem. Jeho fotografie se objevily na obálkách magazínů American Architect and Architecture nebo Architectural Record. Jeho fotografie architektury se pravidelně objevovaly v článcích v New York Times. Jeho fotografie soukromých domů v New Yorku a předměstí Connecticutu se často objevovaly v časopisech o bytové dekoraci.
Jack E. Boucher (1931–2012) v roce 1958 začal pracovat pro National Park Service a pokračoval až do roku 2006, později se stal šéfem fotografického oddělení na Historic American Buildings Survey (HABS). Od roku 1966 opustil na dva roky Park Service aby pracoval pro program New Jersey's State Historic Preservation. Po čase se v roce 1970 opět vrátil do Park Service/HABS a opustil New Jersey. Věnoval se vysoce specializované práci fotografické dokumentace architektury na velký formát. Jeho práce ho zavedla do 49 států, na Panenské ostrovy i Portoriko. Cestoval s 900 kilogramy fotografického vybavení.[31] Na konci 60. let se zaměřil na dokumentaci historických venkovských domů v Anglii a architektury od římských dob až po období období regentského stylu. V roce 1973 byl jedním z 36 vybraných účastníků Evropské Letní školy pro zachování historické architektury. Sedm týdnů trvala studijní cesta přes Anglii, Francii, Holandsko a Belgii. V 90. letech pro Historic American Buildings Survey nasnímal více než 500 velkoformátových snímků Bílého domu.
Kanada
Hans-Ludwig Blohm, (* 1927) je kanadský fotograf německého původu. Po tři desetiletí navštěvuje Arktidu, kanadské oblasti a regiony na Aljašce, aby zachytil snímky a příběhy Inuitů.
William James (1866–1948) byl plodný kanadský fotograf anglického původu. Jeho dílo má široký záběr, je známý především svými fotografiemi architektury, reportážemi a portréty z Toronta v Ontariu.
John Thomson – fotografie z Dálného východu z období viktoriánské Británie dávají zprávu o obyvatelích země a kultury v Číně a jihovýchodní Asii.
Japonsko
Průkopníkem japonské fotografie byl Japonec Jokojama Macusaburó, který se věnoval také litografii a výuce fotografie. V roce 1868 se Yokoyama setkal s Ninagawa Noritane, úředníkem vlády v období Meidži, který ho pověřil, aby fotografoval hrad Edo, před rekonstrukcí, a královský poklad v Shosoinu. Projekt dokončil mezi lety 1871 a 1872 a některé výsledné práce byly zveřejněny v roce 1872 jako album 64 fotografií s názvem Kyū-Edo-jō Shashin-chō (旧江戸城写真帳, Fotografické album bývalého hradu Edo) a pak ještě jednou jako album 73 fotografií v roce 1878 pod názvem Kanko Zusetsu, Jokakau-no-bu (Historie a popis japonského umění a průmyslu, první část, hrad).[32] Některé z fotografií Yokoyamy z japonských uměleckých děl byly prezentovány na Světové výstavě v roce 1873 ve Vídni.[33]
České země
František Fridrich (1829–1892) byl nejvýznamnější českýfotograf a vydavatel druhé poloviny 19. století, který v té době jako jediný fotograf z Čech získal skutečně mezinárodní věhlas. Nejvíce se proslavil snímky Prahy a fotografiemi z lázeňských měst.
Karel Ferdinand Bellmann (1820–1893) byl český nakladatel, tiskař a fotograf. Vlastnil Artisticko-typografický ústav, který od roku 1884 rozšířil o oddělení pro reprodukční fotografii, do něhož spadala fotografie krajin, architektury, uměleckých děl a plánů.[34]
Josef Sudek (1896–1976) vytvořil řadu významných fotografií od historické architektury (například cyklus Svatý Vít) po architekturu soudobou (například fotografie Fragnerovy kolínské elektrárny ESSO z roku 1930).
Jaromír Funke (1896–1945) vytvořil v závěru života knihu Pražské kostely (Praha: Miroslav Stejskal, 1946)
Miroslav Chalupníček (1911–1976) a Věra Chalupníčková (* 11. duben 1913) byli architekti a fotografové.
Vladimír Uher (1925–2016) je znám především díky fotografiím barokní architektury. Je autorem obrazové části knih Dialog tvarů (spolu s prof. Milanem Pavlíkem), Jan Blažej Santini-Aichel a Kryštof Dientzenhofer (1655–1722) (oba texty Mojmír Horyna).
Jiří Všetečka (1937–2016) je významný českýfotograf tvořící od roku 1958. Proslavil se zejména svými snímky z Prahy, dokumentárními snímky a ilustracemi inspirovanými podle knih. Nejznámější je NezvalůvPražský chodec. S oblibou fotografuje na čtvercový formát, využívá dlouhých teleobjektivů, které ještě s pomocí telekonvektorů prodlužuje. Do roku 1992 fotografoval pouze černobíle, potom začal experimentovat i na barevný film. Stále fotografuje na klasický film.[36]
Pavel Štecha (1944–2004) se vedle reportážní fotografie věnoval i fotografii architektury. Je například autorem obrazové části monografie Josip Plečnik – Architekt pražského hradu.
Jan Malý (1954–2017) je autorem fotografií například pro knihu Rostislava ŠváchyOd moderny k funkcionalismu : proměny pražské architektury první poloviny dvacátého století.
Aleš Jungmann (* 1971) je fotograf architektury, který se mimo svou profesionální práci věnuje fotografii krajiny. Je držitelem titulu QEP (Qualified European Photographer). Architekturu začal fotografovat souběžně se školní prací. Impulsem bylo semestrální cvičení "architektura" u docenta Pavla Štechy, kdy jako úkol fotografoval Veletržní palác. Silný zážitek z tehdy rekonstruované budovy se stal určujícím momentem pro budoucí profesionální fotografickou orientaci. Během studia pracoval jako externí fotograf časopisu Architekt a získával první zakázky. Dnes fotografuje architekturu pro české a zahraniční architektonické ateliery, developery, časopisy a knihy. Mezi jeho zákazníky patří Aukett, Chapman Taylor, Jestico + Whiles, Sial, Kempinski, Hilton, Google, Wallpaper, Duravit nebo Česká spořitelna.
Při snímání architektury má stěžejní význam urbanismus a kvalita architektury v prostoru města. Interpretace na snímku by měla odpovídat kvalitám zvolené architektury a uvědomování si její role v rámci města.[37] Je vhodné používat velkoformátový fotoaparát, vhodně zvolit kompozici a k danému účelu využít světlo v exteriéru nebo v interiéru.[37]
Rozlišují se různé druhy architektonické fotografie: plastika nebo socha; důraz na historický sloh; detail charakteristický pro danou stavbu; celek dané stavby; série nebo soubor několika fotografií podávající základní představu o vybrané budově - exteriéry i interiéry.[37]
Fotografická realizace obrazu se potýká s některými problémy:
V městském prostředí je možné při nedostatku prostoru použít širokoúhlý nebo ultraširoký objektiv. Zkreslená perspektiva většiny objektivů při snímání zblízka nutí fotografa vybrat vzdálenější místo.
Klasické objektivy mají optické vady ve smyslu poduškovitého nebo barelového zkreslení. Zatímco takové obrazy mohou být efektní nebo „přitažlivé“ - pořízené například rybím okem, ale jsou to většinou laciné efekty. Profesionálové používají přesné fotogrammetrické fotoaparáty, například také pro zaměřování staveb nebo v kartografii. Zkreslení u běžných objektivů pro zrcadlovky, zejména u objektivů širokoúhlých, je velmi obtížné zjistit přesně, protože vzhledem ke způsobu výroby nejsou stavěny symetricky, ale retrofokusujícím způsobem. Tyto optické chyby lze opravit buď při klasickém zvětšování v temné komoře po přesném optickém výpočtu, nebo elektronickým zpracováním obrazu.
Jestliže rovina filmu není rovnoběžná s vertikální nebo horizontální linií budovy, dochází k efektu zvanému kácení linií. Vytváří tak dojem, že budova padá dozadu. Fotoaparáty malého nebo středního formátu s pevným objektivem musí zůstat ve vodorovné poloze, aby se těmto efektům zabránilo. To je však omezeno při komponování nebo není někdy technicky proveditelné. Nápravu umožňují shift objektivy, upravené profesionální velkoformátové kamery, měchové fotoaparáty nebo korekce při zpracování digitálního obrazu.
V mnoha případech není vyžadován ostrý obraz celého objektu, nebo těch míst, které se nacházejí rovnoběžně s rovinou filmu. Způsoby, jak toho dosáhnout je použití tilt objektivu na velkoformátové kameře. To umožňuje udržení vodorovné osy objektivu a tudíž zachování vertikální a paralelní linie. Lze posouvat směrem nahoru, dolů nebo do strany.
Restituce fotografie je úprava perspektivního zkreslení, kdy se sbíhají zpravidla svislé linie, které působí rušivě zejména na snímcích architektury. Profesionální fotografické přístroje umožňují korigovat perspektivní zkreslení pomocí speciálních naklápěcích a posuvných objektivů (objektivy tilt-shift nebo perspective control) již při expozici snímku posunem optické osy objektivu vzhledem k ose filmu nebo snímače.[38][39][40][41] U snímků pořízených běžnými fotografickými přístroji, které neumožňují korigovat perspektivní zkreslení, lze perspektivu do jisté míry upravit při zpracování. Restituce klasických fotografií, zhotovených v temné komoře, se provádí buď pravou nebo nepravou restitucí. Restituci digitálních fotografií je možné provádět softwarově grafickým editorem pomocí funkcí transformace nebo úpravy perspektivy.[41][42]
Často se vyžaduje obraz podrobný a bez zrna nebo šumu. V tom případě je nutné použít velký formát.
V některých případech se k fotografování architektury používá dírkové komory jako ideálního objektivu. Současně umožňuje díky dlouhému času expozice zbavit se v obrazu lidí, aut a jiných pohybujících se objektů.
Kromě umělecko-dokumentárního zobrazení stavby je možné použít fotografických metod pro měření, ke kterému se používají obzvláště stereoskopické fotografie.
Barevné filtry (červený, zelený, žlutý, oranžový), bývají většinou použity pouze v černobílé fotografii a mohou posílit výtvarné pojetí snímku. Například žlutý filtr funguje na lepší zobrazení mraků proti modré obloze, zelený filtr rozlišuje více odstínů zelené a podobně. Například při fotografování budov s bílým a žlutým vzorem se používá modrý filtr pro zdůraznění kontrastu obrazu.
Pohledy na fotografovaný objekt architektury vychází z architektonických plánů. Používaná centrální kompozice se obvykle bere z hlediska pozorovatele, který se pohybuje v blízkosti stavby nebo se dívá z vyvýšeného místa - nadhledu.
V případě fotografování architektury pro umělecké ztvárnění objektu může být obětována přesnost pro umělecký výraz, pro zdůraznění rysů města, země nebo časového období. Rysy architektonického stylu lze zdůraznit výběrem vhodného místa, správného úhlu pohledu a výběrem typu a směru světla.
Výběr místa pohledu
Při fotografování architektury je nejdůležitější volba místa fotografování a také volba na výšku nebo na šířku, vzdálenost a úhel pohledu. To je tím, co určuje celkovou kompozici snímku, perspektivu a poměr plánů.
↑NILSEN, Micheline. Architecture in Nineteenth Century Photographs: Essays on Reading a Collection. [s.l.]: Ashgate Publishing, Ltd., 2011. Dostupné online. ISBN978-1-4094-0904-5. S. 181–. (anglicky)Je zde použita šablona ((Cite book)) označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Bonfils, Félix, 1831–1885 photographer. [online]. Smithsonian Institution [cit. 2010-09-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-07-16. (anglicky)
↑Samuel Masury: Early View from the Dell (2005.100.869). In Heilbrunn Timeline of Art History. New York: The Metropolitan Museum of Art, 2000–. http://www.metmuseum.org/toah/hd/adag/ho_2005.100.869.htm (May 2008) …“traveled to Paris in 1855 to learn the glass negative process from the Bisson brothers, whose landscapes and architectural views were internationally celebrated.”
↑TAUSK, Petr. Dějiny fotografie. Praha: Akademie múzických umění v Praze, Fakulta filmová a televizní, SPN Praha, 1980. 17-332-79. S. 36.
↑* Munsterburg, Marjorie, "A Biographical Sketch of Robert Macpherson", in The Art Bulletin, Vol. 68, No. 1 (březen, 1986); str. 147–148.
↑Crawford, 1999, s. 365–368. Crawford, Alistair, "Robert Macpherson 1814-72, The Foremost Photographer of Rome", in Papers of the British School at Rome, Vol. 67 (1999); pp. 353–403.
↑Anglicky: I remain a photographer to this day, without any feeling that by doing so I have abandoned art, or have in any way forfeited my claim to the title of artist.
↑ abSarah J. Weatherwax. Encyclopedia of 19th century photography. Redakce John Hannavy. [s.l.]: Routledge, 2008. Kapitola Edward Livingston Wilson. (anglicky)Je zde použita šablona ((Cite book)) označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ ab Edward Livingstone Wilson. The Photographic Times and American Photographer. July 6, 1888. Dostupné online. (anglicky)Je zde použita šablona ((Cite journal)) označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Michael Fields[?] Benerman. (cf. Philadelphia City Directory. [s.l.]: [s.n.], 1867. Dostupné online. (anglicky)Je zde použita šablona ((Cite book)) označená jako k „pouze dočasnému použití“.)
↑BUTLER, Carolyn. It felt like a real discovery [online]. Smithsonian Magazine [cit. 2012-05-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-05-01. (anglicky)
↑
PESCOVITZ, David. Eugene de Salignac's early 20th century NYC photos [online]. boingboing.net. Dostupné online. (anglicky)
↑PRESTON, Michelle. Above Town [online]. New Yorker [cit. 2014-08-26]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-09-06. (anglicky)Je zde použita šablona ((Cite web)) označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Sčítání lidu U.S. Census 1910, Okanogan County, Okanogan Township;
↑Roe, JoAnn. Frank Matsura: Frontier Photographer. Seattle: Madrona, 1981. ISBN0-914842-67-6. Canadian edition: The Real Old West: Images of a Frontier. Vancouver: Douglas & McIntyre, 1981. ISBN0-88894-340-7, strana 15
↑BOUCHER, Jack E. Harpers Ferry Center [online]. National Park Service [cit. 2010-06-07]. Dostupné online. (anglicky)Je zde použita šablona ((Cite web)) označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Název je vytištěn na obalu v japonské znaky, latinkou přepsaný je to: Kwan ko dzu setsu, a ve francouzštině: Notice historique et descriptive sur les arts et industries japonais, première partie, château. This was one of a ten-volume work: five volumes in Japanese with plates, and five in French translation. Yokoe, 'Part 3-3. Yokoyama Matsusaburo (1838–1884)', 182.
↑Bennett, Terry. Photography in Japan: 1853–1912. Rutland, Vt: Charles E. Tuttle, 2006. ISBN0-8048-3633-7, str. 83.
↑SCHEUFLER, Pavel. Bellmann, Karel (Carl) Ferdinand [online]. Pavel Scheufler, 2005-2010 [cit. 2011-12-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-05-05.
↑ Archivovaná kopie. www.scheufler.cz [online]. [cit. 2014-02-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-09-28.
Rössing, Roger: Architekturfotografie. 4. zcela přepracováno. Leipzig, Fotokinoverlag, 1987.
Viktoria Schmidt-Linsenhoff (Hrsg.): Architekturfotografie und Stadtentwicklung 1850–1914. Eine Ausstellung des Institus für Auslandsbeziehungen Stuttgart. Stuttgart o. Vlg, 1982.
Bárta, J., Helfert, Z., Horníčková, D., Lutterer, I.: Letem českým světem 1898/1998, Studio JB, 1999
Dragoun, Zdeněk: Praha 885–1310. Kapitoly o románské a raně gotické architektuře, Libri, Praha
Kalina, P.: Praha 1310–1419. Kapitoly o vrcholné gotice, Libri
Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách na Moravě a ve Slezsku, díl I-VI., Libri, Praha 1996–2004
Lukeš, Zdeněk, Svoboda, J. E.(foto E. Havlová): Praha 1891–1918. Kapitoly o architektuře velkoměsta, Libri
Svoboda, J. E., Noll, J (foto E. Havlová): Praha 1919–1940. Kapitoly o meziválečné architektuře, Libri
Švácha, Rostislav (foto J. Malý): Od moderny k funkcionalismu, Odeon, Praha 1985
Uher, Vladimír: Stavitelé paláců a chrámů, Vyšehrad, Praha 1986
Vlček, Pavel: Praha 1610–1700. Kapitoly o architektuře raného baroka, Libri
Obrázky, zvuky či videa k tématu Architektura na Wikimedia Commons 