Princip
Camera obscura je v principu schránka (třeba i velikosti místnosti) s otvorem v jedné stěně. Světlo z vnější scény po průchodu otvorem dopadne na konkrétní místo na protější stěně. Promítalo-li se na papír, mohl malíř obraz jednoduše obkreslit. Výhodou této techniky bylo zachování perspektivy a tím větší realističnost výsledného obrazu.
S popsaným jednoduchým aparátem byl promítaný obraz vždy menší než ve skutečnosti a převrácený. V 18. století byla používána konstrukce se zrcadlem, která obraz promítala na průsvitný papír položený na skleněné desce na vrchu skříňky.
Se zmenšujícím se otvorem je promítaný obraz ostřejší, ale zároveň se snižuje jeho jas. Je-li otvor příliš malý, ostrost se opět začne zhoršovat vlivem difrakce. Pozdější camery obscury používaly místo otvorů objektivy, umožňující větší průměr při zachování ostrosti obrazu.
Historie
- 5. století př. n. l. – čínský filozof Mo Ti popsal princip jevu, při kterém světlo procházející malým otvorem do temné místnosti vytvoří na protější stěně převrácený obraz předmětů před otvorem.[1][2]
- 350 př. n. l. – Aristoteles popsal ve svém díle princip camery obscury.
- 1020 – Arabský fyzik, matematik a filozof Muhammad ibn al-Hasan ibn al-Hajtham známý jako Alhazen se zabýval lomem a odrazem světla a čočkami. Používal přitom desku s dírkou, před kterou vyrovnal svíčky. Jejich obraz se promítal na druhé straně desky a zakrýváním svíček zjistil, že obraz levé svíčky se promítne vpravo, z čehož odvodil, že světlo se šíří přímočaře. Arabové používali v astronomii při určování polohy Slunce nebo slunečních zatmění přístroj nazvaný později camera obscura.[1]
- 1545 – V díle De Radio Astronomica et Geometrica holandský astronom Regnie Gemma Frisius uveřejnil první nákres camery obscury, s jejíž pomocí o rok dříve pozoroval zatmění Slunce.[1]
- 1485 – Leonardo da Vinci popsal ve svém spisu Codex Atlanticus (na kterém pracoval v letech 1478–1519) praktické pokusy s využitím jevu, který nazval camera obscura čili temná místnost, a na jejich základě odvodil vztah mezi funkcí oka a perspektivou.[1]
- 1550 – Gerolamo Cardano zabudoval do vstupního otvoru camery obscury skleněnou čočku a tím výrazně zjasnil přenášený obraz.[1]
- 1550 – Gemma Frisius vsadil čočku do vstupního otvoru camery obscury, aby zvýšil světelnost.
- 1558 – Neapolský vědec Giovanni Battista della Porta ve svém díle Magia Naturalis (Přírodní magie) zveřejnil ucelený popis camery obscury. Pro obveselení promítal svým hostům obrazy herců na stěnu s takovým úspěchem, že ho inkvizice málem dostala na hranici.[1]
- 1568 Giambattista della Porta vynalezl clonku ke zlepšení ostrosti kresby jednoduché spojné čočky.
- 1568 – Daniel Barbaro zlepšil ostrost kresby jednoduché spojné čočky camery obscury zavedením clonky.[1]
- 1620 – Jan Kepler vyvinul přenosnou verzi camery obscury, která se stala vítanou pomůckou malířů krajin.[1]
- 1685 – Johan Zahn popsal vliv čoček o různých ohniskových vzdálenostech na velikost promítnutého obrazu a využití matnice.[1]
V následujících desetiletích vznikaly různé modifikace camery obscury podle účelu, kterému měly sloužit. Pro vědce, malíře nebo jako turistické atrakce. Vznikaly přístroje se systémem zrcadel pro nepřevrácený obraz, malé kapesní, velké umístěné na rozhlednách a majácích.[1]
- Walter B. Woodbury si sestrojil vlastní cameru obscuru jako student stavebního inženýrství v Manchesteru z krabice na doutníky a brýlových čoček.[3]
Zajímavosti
Camera obscura se také objevila v herní sérií Project Zero, kde slouží jako "zbraň" pro lov duchů.
.jpg)
.JPG)
Obrázky, zvuky či videa k tématu Camera obscura na Wikimedia Commons 