V jinonické továrně Walter mezi světovými válkami byly vyráběny dvanáctiválcové motory ve 3 provedeních. Prvním z nich byl dvanáctiválcový motor do V (1931–1932), který byl použit v automobilech Walter Royal (5879 cm³), v autobusu Walter D-Bus (7354 cm³) a v rychlém a se stejným motorem i v hasičském autě Walter V-12. Druhým, avšak leteckým motorem, byla již zmíněná Walter Sagitta (1937–1940). Právě design Walter Sagitta byl vzorem i pro Walter Minor 12.[3]
Walter Minor 12 I-MR byl předurčen pro vojenská, sportovní a dopravní letadla. Na vývoji se od představení v Paříži 1938 dále pracovalo, protože tabulka vyráběných motorů ve společnosti Walter z roku 1939 uvádí poněkud upravené, vyšší výkony, než tomu bylo v roce 1937, kdy byly zahájeny první zkoušky s tímto motorem. Na Aerosalónu Paříži 1938 budil zaslouženou pozornost světové veřejnosti, svou koncepcí, vysokým specifickým výkonem, nízkou hmotností a minimální čelní plochou.[4] Při konstrukci byla velká péče věnována vyřešení dokonalého chlazení motoru, čemuž napomáhalo i provedení válců s hustými žebry. Motor byl opatřen vysokoobrátkovým kompresorem a palivová směs byla dodávána plně automatickým karburátorem.[5] Homologován byl podle mezinárodních předpisů CINA před komisí ministerstva veřejných prací v lednu roku 1939. V roce 1939 byl ještě vystavován na letecké výstavě v Bruselu v rámci expozice Protektorátu Čechy a Morava.[6]
Walter Minor 12 I-MR (3)
Přišel však na trh v naprosto nevhodnou dobu, v předvečer II. světové války, a i proto se již nestačil uplatnit na nějakém novém letounu. Byl uvažován pro projekt polského, třímístného dvoumotorového hydroplánu RWD-22. Projekt byl vytvořen Leszekem Dulębou a Andrzejem Anczutinem z týmu RWD, stavěn byl v dílnách Doświadczalne Warsztaty Lotnicze (Experimentální letecké dílny, DWL) a letoun měl být použit jako budoucí nástupce letadel R-XIII a R-VIII. Konstrukce tohoto letounu byla vyvinuta od října 1938 do ledna 1939. Současně byly vyvinuty tři různé konstrukce, které se lišily velikostí draku, vybaveností výzbrojí, zbraněmi a typy uvažovaných motorů. Verze I měla motory Argus As-10C s výkonem 177 kW (240 k), verze II Walter Minor 12 I-MR s 272 kW (370 k) a verze III PZL G-1620B Mors II (Vydra) s 316 kW (430 k) anebo Wasp Junior SB se stejným výkonem. Práce na projektu však 1.9.1939 zastavila válka.
Dvoudílná kliková skříň byla odlita z hliníkové slitiny, ložiskaklikového hřídele byla sevřena mezi obě poloviny klikové skříně a ty byly staženy dlouhými, průchozími šrouby. Šestkrát zalomený klikový hřídel z ocele Poldi L-Victrix Special 32 měl na předním konci přírubu s unašečem hnacího kola reduktoru. Hřídel byl uložen v sedmi kluzných ložiskách s ocelovými pánvemi, které byly vylity ložiskovým kovem.[2]
Walter Minor 12 I-MR (charakteristiky)
Z oceli Poldi L-Victrix Special 32 byly vykovány i ojnice H-průřezu. V pravé řadě válců byly hlavní ojnice, v levé části vedlejší ojnice, které byly připojeny k hlavám mateřských ojnic ocelovými čepy. Písty byly vykovány z hliníkové slitiny Hiduminium RR 59 (Rolls-Royce) a každý měl 3 těsnící kroužky, 1 dvojitý stírací nad čepem a 1 jednoduchý u spodního okraje pístu. Ocelové válce s nitridovanými vnitřními plochami se opíraly přírubou o skříň a zasahovaly svými vnitřními konci hluboko do skříně. Na válce byly nasazeny žebrované hlavy ze slitiny hliníku a utěsněny mědi-azbestovým těsněním. Do hlav válců byla zalisována a zaválcována ventilová sedla. V každé hlavě byly dva ventily rozvodu OHV. Konce ventilových dříků byly opatřeny kalenými vložkami s cementovaným povrchem.
Oběh oleje zajišťovalo trojité kolečkové, zubové čerpadlo. Skládalo se z jedné tlačné a dvou odčerpávacích pump. Za tlačnou pumpou byl lamelový čistič Auto-Klean. Dvojité zapalování s magnety Scintilla mělo stínění a samočinné řízení předstihu. Tak jako většina příslušenství a pohonů byla magneta umístěna na zadním víku klikové skříně. Zde byl i horizontální karburátor Zénith se samočinným výškovým korektorem a se samočinným obohacovačem paliva. Byl přímo připojen k vysokoobrátkovému kompresoru. Samotný kompresor byl uložen v třídílné skříni odlité z hořčíkové slitiny (elektron) a byl poháněn od zadního konce klikového hřídele. Satelitový reduktor Farman měl převod 3:2. Mimo dřevěných vrtulí bylo možné na drážkovaný konec hřídele nasadit kovové vrtule Hamilton Standard s listy nastavitelnými za letu popř. Hamilton Constant Speed s regulátorem konstantních otáček. Spouštění motoru bylo variantní, buď na ruční pohon (Eclipse 3H6) nebo ruční, setrvačníkové (Eclipse 16) anebo elektrické startérem (Eclipse F141).[7]
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
