Tcl
Tcl logo
Tcl logo
ParadigmaMultiparadigmatický: imperativní, strukturovaný, procedurální, funkcionální, objektově orientovaný, řízený událostmi
Vznik1988
AutorJohn Ousterhout
VývojářJohn Ousterhout, Tcl Core Team
Poslední verze8.6.12 (31. října 2021)
Poslední nestabilní verze9.0a3 (23. června 2021)
Typová kontroladynamická
Hlavní implementaceActiveTcl, Androwish
DialektyJim
Ovlivněn jazykyAwk, Lisp
Ovlivnil jazykyPHP,[1] Tea, PowerShell[2]
LicenceStylu BSD
Webwww.tcl.tk

Tcl (vyslovuje se „tý-sý-el“ nebo „tykl“, název je zkratkou z Tool Command Language) je jednoduchý, ale účinný skriptovací jazyk, který v roce 1988 vytvořil John Ousterhout. Přes nezvyklou syntaxi je Tcl snadno zvládnutelný a díky nízkým nárokům na hardware je oblíbený především pro testování softwaru, programování vestavěných systémů a prototypování. V roce 1991 byl doplněn grafickým frameworkem Tk a výsledný systém nazývaný Tcl/Tk se stal až do nástupu Qt a GTK+ jedním z nejoblíbenějších nástrojů pro vytváření grafických uživatelských rozhraní. Framework Tk je dostupný v různých skriptovacích (Perl, Python, Ruby) i kompilovaných jazycích (C++, Ada). Logo jazyka v podobě pírka vychází z anglické slovní hříčky, neboť výslovnost názvu tykl je stejná jako u slova tickle = lechtat, šimrat. Pírko (brk) má navíc význam coby tradiční nástroj dávných písařů (prvních skriptérů).

Vlastnosti

Základní vlastnosti:

Spuštění Tcl

Základní interpret jazyka Tcl – tclsh – lze spustit bez parametrů a s Tcl pracovat interaktivně:

tclsh
% expr 22/7
3
% expr 22/7.
3.142857142857143
% expr 4*atan(1)
3.141592653589793
% string length "nejneobhospodařovatelnějšími"
28
% exit

Znak procento (%) je nápověda, kterou vypisuje interpret Tcl, a která je uváděna pouze u ukázek interaktivní práce. Příkaz expr je nutné v Tcl používat pro vyhodnocování matematických výrazů. Lomítko je operátor dělení; pro dělení celých čísel se používá celočíselné dělení se zbytkem, použitím desetinné tečky u jednoho z operandů se vynutí reálné dělení. Hvězdička je operátor násobení; pro ukončení interpretu lze použít příkaz exit nebo znak konce souboru, kterým je v Microsoft Windows a v MS-DOSu klávesová kombinace Ctrl-Z, v Unixu Ctrl+D. Aby bylo možné editovat příkazy pomocí kurzorových kláves, musí být nainstalován balíček tclreadline[3]; i bez něj lze příkazem history vypsat seznam zadaných příkazů a zvolený příkaz znovu vyvolat zadáním vykřičníku a čísla příkazu.

Druhý interpret – wish – je určený pro programy používající grafické uživatelské rozhraní:

wish
% wm title . "Hlavní okno"
% wm minsize . 320 200
% label .l -text "Nápis v hlavním okně"
.l
% pack .l -padx 40 -pady 20
% toplevel .w2 
.w2
% wm title .w2 "Druhé okno"
% label .w2.l -text "Nápis v druhém okně"
.w2.l
% pack .w2.l -padx 10 -pady 10
%

– spuštěním wish se otevře hlavní okno okno aplikace; příkazy začínající wm slouží pro komunikaci se správcem oken: wm title změní text v záhlaví okna a wm minsize předepíše jeho minimální velikost (šířka 320 pixelů a výška 200 pixelů); příkaz label připraví nápis, který se provedením příkazu pack zobrazí uvnitř okna; příkaz toplevel vytvoří druhé okno, kterému se dalšími příkazy také změní text v záhlaví a ve kterém se vypíše další text; parametry začínající tečkou jsou obdobou cest používaných pro navigaci ve stromové struktuře adresářů na disku: samotná tečka označuje hlavní okno, .l je prvek pojmenovaný l ve hlavním okně, .w2 je druhé okno a .w2.l je prvek ve druhém okně (na konkrétních jménech l a w2 nezáleží). Příkazy vytvářející grafické prvky, jako label a toplevel, vracejí jméno prvku, které lze uložit do proměnných a používat v dalších příkazech.

Obvyklejší přístup je ale spouštění předem připravených programů neboli skriptů:

tclsh program.tcl parametr parametr ...

Parametry skriptu jsou dostupné jako seznam v proměnné argv; počet parametrů lze tedy zjistit pomocí llength $argv. Další možností je čtení proměnné argc z globálního jmenného prostoru, tedy $::argc. Jméno spuštěného skriptu je v proměnné argv0.

Souborům s programy v jazyce Tcl se obvykle dává přípona .tcl. Aby v Unixu bylo možné pouštět Tcl skripty pouze zadáním jejich jména, je potřeba dát souboru se skriptem právo execute a na jeho začátek přidat první čtyři řádky z následující ukázky:

#!/bin/sh
# -*- tcl -*-
# The next line is executed by /bin/sh, but not tcl \
exec tclsh "$0" ${1+"$@"}

puts "Hello, world!"

První řádek díky konstrukci Shebang zajistí, že se skript začne interpretovat programem /bin/sh; provedením příkazu exec se spustí tclsh, který začne číst soubor se skriptem zase od začátku, ale řádek s příkazem exec považuje za pokračování komentáře z předchozího řádku díky jeho zakončení obráceným lomítkem.

Syntaxe a základní sémantika

Program (skript) v Tcl je tvořen posloupností příkazů. Každý příkaz začíná jménem příkazu, za kterým mohou následovat argumenty (parametry) oddělované od sebe navzájem i od jména příkazu vždy alespoň jednou mezerou nebo tabulátorem. Příkaz je ukončen koncem řádku nebo středníkem. Jména příkazů v Tcl nejsou vyhrazená slova, ani nemají v jazyce žádné zvláštní postavení; jsou to obyčejné, nijak neprivilegované, funkce v knihovně. Příkazy mohou mít proměnný počet argumentů.

příkaz argument1 argument2 ... argumentN

Pokud argumenty obsahují bílé znaky, musí být uzavřeny ve dvojitých uvozovkách nebo ve složených závorkách – pak může být argument i víceřádkový; pokud ale chcete odřádkovat mezi argumenty, je nutné bezprostředně před odřádkování napsat zpětné lomítko.

Symboly se zvláštním významem

Apostrofy nemají v Tcl žádný zvláštní význam. Kulaté závorky se používají pro přístup k prvkům asociativních polí a pro vyjádření priority v aritmetických výrazech.

Příkaz puts

Příkaz puts vypíše zadaný řetězec (který musí tvořit jedno slovo, proto je vhodné jej vždy uzavírat do uvozovek) následovaný znakem konce řádku, implicitně na standardní výstup (kanál stdout):

puts "Hello, world!"

Pokud puts nemá po vypsání řetězce odřádkovat, je potřeba před řetězcem použít volbu -nonewline:

puts -nonewline "Hodnota proměnné i: "
puts $i

Před vypisovaným řetězcem lze uvést jméno výstupního kanálu (nebo proměnnou, která se odkazuje na soubor):

puts stderr "Chyba!"

Proměnné a příkaz set

Pro přiřazení hodnoty do proměnné slouží příkaz set; pro získání obsahu proměnné je nutné před její jméno napsat znak dolar:

% set x 5
5
% puts "Hodnota proměnné x je $x."
Hodnota proměnné x je 5.

Pokud je příkaz set zadán v příkazovém řádku tclsh (tj. při interaktivním provádění), vypisuje se přiřazovaná hodnota; při provádění programu ne.

Přiřazení hodnoty výrazu do proměnné není tak jednoduché; je potřeba použít příkaz expr a hranaté závorky pro dosazení výsledku příkazu do jiného příkazu:

% set stupnu_Fahrenheita 451
451
% set stupnu_Celsia [expr {($stupnu_Fahrenheita-32)/1.8}]
232.77777777777777

Před otevírací hranatou i složenou závorkou musí být mezera; první odděluje parametry příkazu set, druhá jméno příkazu expr od parametru.

Aby se odlišilo jméno proměnné od okolního textu, lze jej uzavřít do složených závorek ${jmeno}:

% set a 2
2
% set b 3
3
% puts "${a}x$b=[expr {$a*$b}]"
2x3=6

Tcl není staticky typovaný jazyk: každá proměnná může obsahovat hodnotu libovolného typu – např. celé číslo, reálné číslo, řetězec, seznam, jméno příkazu nebo slovník; hodnoty se převádějí na jiné typy podle potřeby automaticky (s omezeními danými syntaxí). Hodnoty jsou ale vždy konstantní (anglicky immutable); operace, které vypadají, že mění hodnoty, ve skutečnosti pouze vrací jinou hodnotu.

Asociativní pole

Asociativní pole je složená datová struktura, ve které se pro přístup k jednotlivým položkám používá klíč, kterým může být libovolný textový řetězec. S prvky asociativních polí se pracuje stejně jako s jednoduchými proměnnými:

set hlavni_mesta(ČR) "Praha"
set hlavni_mesta(Slovensko) "Bratislava"
set hlavni_mesta(Polsko) "Varšava"
set hlavni_mesta(Německo) "Berlín"
set hlavni_mesta(Rakousko) "Vídeň"

set stat Slovensko
puts "Hlavní městem státu $stat je $hlavni_mesta($stat)."

Asociativní pole lze také vytvořit pomocí příkazu array set:

array set hlavni_mesta {
  "ČR"         "Praha"
  "Slovensko"  "Bratislava"
  "Polsko"     "Varšava"
  "Německo"    "Berlín"
  "Rakousko"   "Vídeň"
}

set stat Slovensko
puts "Hlavní městem státu $stat je $hlavni_mesta($stat)."

Oba skripty vypíšou:

Hlavní městem státu Slovensko je Bratislava.

Přítomnost prvku v poli lze testovat příkazem

info exists hlavni_mesta(Antarktis)

který vrací jedničku, pokud existuje zadaný prvek v zadaném poli; jinak vrací nulu.

Asociativní pole (jako celek) nelze vypisovat příkazem puts; lze použít příkaz parray ze standardní knihovny:

% puts $hlavni_mesta
can't read "hlavni_mesta": variable is array
% parray hlavni_mesta
hlavni_mesta(Německo)   = Berlín
hlavni_mesta(Polsko)    = Varšava
hlavni_mesta(Rakousko)  = Vídeň
hlavni_mesta(Slovensko) = Bratislava
hlavni_mesta(ČR)        = Praha

Asociativní pole nelze předávat jako parametry procedur nebo je vracet jako návratové hodnoty funkcí; je možné použít příkazy array set a array get, které provádějí převod mezi asociativním polem a seznamem:

% array get hlavni_mesta
Německo Berlín Polsko Varšava Slovensko Bratislava ČR Praha Rakousko Vídeň

Operátory seskupení

Před provedením každého příkazu Tcl provede vyhodnocení proměnných a vnořených příkazů (tzv. substituce nebo expanze). Substituci lze řídit pomocí operátorů seskupení. Jazyk Tcl má 3 operátory seskupení:

Operátory seskupení propůjčují jazyku Tcl nezaměnitelný charakter, jsou však zároveň i příčinou, proč se mu mnoho programátorů vyhýbá.

Uvozovky

Uvozovky se chovají stejně jako v mnoha jiných skriptovacích jazycích: vytvářejí řetězec z posloupnosti slov a zároveň nezabraňují expanzi proměnných ani vyhodnocování příkazů zapsaných v hranatých závorkách. Pokud se mají do řetězce vložit uvozovky, je nutné před nimi napsat obrácené lomítko; obrácené lomítko také ruší význam dolaru jako prostředku pro expanzi hodnoty proměnné:

puts "Prvek $i pole \$arr má hodnotu \"$arr($i)\"."

Pokud je v proměnné i hodnota 8, a prvek pole $arr s indexem 8 (indexem může být i řetězec) obsahuje řetězec "osmička", vypíše se

Prvek 8 pole $arr má hodnotu "osmička".

V uvozovkách mají některé posloupnosti začínající znakem obrácené lomítko význam řídicích nebo jiných znaků:

Posloupnost Význam
\n Znak nový řádek (line feed)
\r Znak návrat vozíku (carriage return)
\t Znak tabelátor (tab)
\v Znak vertikální tabelátor (vertical tab)
\a Znak zvonek (bell)
\b Znak backspace
\0nn Znak se zadaným kódem (v osmičkové soustavě)
\uHHHH Unicode znak U+HHHH
\xHH Znak se zadaným kódem (v šestnáctkové soustavě)

Hranaté závorky

Do hranatých závorek lze zapsat libovolný příkaz Tcl včetně parametrů; příkaz v hranatých závorkách se provede před provedením příkazu, ve kterém je použit, a hranaté závorky se nahradí výstupem, který vyprodukuje. V následujícím příkladu je použit příkaz clock seconds, který vrací počet sekund od 1. 1. 1970 a příkaz clock format, který tento údaj zformátuje podle parametru uvedeného za volbou -format:[4]

puts "Od 1. ledna 1970 uplynulo [clock seconds] sekund;"
puts "Je rok [clock format [clock seconds] -format "%Y"]."

vypíše

Od 1. ledna 1970 uplynulo 1366380049 sekund;
Je rok 2013.

Jak je vidět, hranaté závorky a uvozovky lze vnořovat.

Nejčastější příkaz, který se píše do hranatých závorek, je příkaz expr, který vyhodnocuje aritmetické výrazy:

set vyraz "1+2+3+4+5+6+7+8+9+10"
set vysledek [expr $vyraz]
puts "Součet $vyraz je $vysledek."

Vypíše

Součet 1+2+3+4+5+6+7+8+9+10 je 55.

Substituce pomocí hranatých závorek umožňuje použít výsledek jednoho příkazu jako argument dalšího příkazu. Pokud se má vyvolat příkaz jako funkce, která vrací hodnotu, musí se vždy uzavřít do hranatých závorek.

Tcl nepotřebuje operátor pro spojení řetězců, protože stačí jenom zapsat proměnné nebo příkazy v hranatých závorkách za sebe. Na rozdíl od unixových interpretů příkazů vyhodnocuje Tcl každý řetězec pouze jednou (pokud skript přímo nepředepisuje opakované vyhodnocení), což trochu komplikuje interaktivní použití, ale zprůhledňuje chování ve skriptech (např. mezery ve jméně souboru nepůsobí potíže známé z unixových shellů).

Složené závorky

Složené závorky se chovají jako apostrofy v unixových interpretech příkazů a některých skriptovacích jazycích – jejich obsah se bere jako jedno slovo a nijak se neexpanduje (jen se ignoruje konec řádku, před kterým je zpětné lomítko). Složené závorky se mohou používat pro zápis řetězců, které se mají interpretovat přesně tak, jak jsou zapsány, v Tcl však mají mnohem širší použití – pro zápis seznamů a řídicích struktur. Cyklus s testem na začátku se v Tcl zapisuje jako příkaz while, za kterým následují dvě slova – první je podmínka, druhé je tělo cyklu. Tcl nevyžaduje žádné závorky, do kterých by se podmínka a tělo cyklu uzavíralo, ale nejsnazší způsob, jak podmínku i tělo cyklu zapsat jako jedno slovo, je uzavřít je do složených závorek. Díky tomu se zápis while cyklu v Tcl podobá zápisu v jazyce C. Podobným způsobem se zapisuje definice funkce (první parametr za slovem proc je jméno procedury nebo funkce, druhý seznam parametrů, třetí tělo funkce), podmíněný příkaz (první parametr za slovem if je podmínka, druhým seznam příkazů, které se mají provést, je-li podmínka splněna, pak mohou následovat části elseif a else).

Do složených závorek se také uzavírají matematické výrazy vyhodnocované příkazem expr.

Pokud by se v příkazu puts použitém v části „Uvozovky“ nahradily vnější uvozovky složenými závorkami:

puts {Prvek $i pole \$arr  hodnotu \"$arr($i)\".}

výsledný výstup by vypadal značně odlišně; pravděpodobně úplně jinak, než bylo zamýšleno:

Prvek $i pole \$arr má hodnotu \"$arr($i)\".

Pokud jsou složené závorky vnořeny do jiných složených závorek, hranatých závorek nebo uvozovek, chovají se jako normální znak:

puts "Prvek {$i} pole \$arr má hodnotu {$arr($i)}."

vypíše

Prvek {8} pole $arr má hodnotu {osmička}.

Do složených závorek se uzavírají výrazy v příkazu expr, aby se zabránilo dvojí expanzi jména proměnných:

set i 10
set d "\$i"
puts [expr 2*$d]

Řídicí struktury

V Tcl jsou dostupné obvyklé řídicí struktury:

Díky vynalézavému použití složených závorek je zápis řídicích struktur podobný jako v jazyce C; v Tcl se však do složených závorek píšou nejen příkazy, ale i podmínky. Interpretu Tcl je skutečnosti jedno, jaké operátory seskupení se použijí (a jestli vůbec nějaké). Vyžaduje pouze, aby slova uvozující jednotlivé konstrukce měly správný počet argumentů/parametrů. Například v příkazu cyklu while musí být za jménem příkazu dva argumenty: první je podmínka, druhý tělo cyklu. A nejjednodušším způsobem, jak sdělit Tcl, že určitý text má považovat za jeden parametr, je uzavřít jej do složených závorek. Protože parametry musí být odděleny aspoň jednou mezerou, musí být vně složených závorek (tj. před { a za }) vždy aspoň jeden bílý znak (mezera nebo tabelátor). Otevírací závorka těla cyklu musí být na stejném řádku jako podmínka (nebo musí být předchozí řádek zakončen zpětným lomítkem).

Podmíněný příkaz

Následující program ukazuje syntaxi podmíněného příkazu v Tcl; část else je nepovinná, příkaz může mít libovolný počet částí elseif:

if {$i > 0} {
  puts "$i je kladné číslo"
} elseif {$i == 0} {
  puts "$i je nula"
} else {
  puts "$i je záporné číslo"
}

While cyklus

Následující ukázka použití while příkazu počítá Ludolfovo číslo podle vzorce

kde funkce arkus tangens se počítá pomocí Taylorova vzorce

(pro )
set platnych_mist 12
set epsilon "1e-$platnych_mist"
set znam 1.0
set moc2 [expr {1.0/2.0}]
set moc3 [expr {1.0/3.0}]
set n 1
set clen [expr {$moc2+$moc3}]
set suma $clen
while {abs($clen)>$epsilon} {
    incr n 2
    set znam [expr {-$znam}]
    set moc2 [expr {$moc2/4.0}]
    set moc3 [expr {$moc3/9.0}]
    set clen [expr {$znam/$n*($moc2+$moc3)}]
    set suma [expr {$suma+$clen}]
}
puts "Ludolfovo číslo: [format "%.${platnych_mist}G" [expr {4.0*$suma}]]"

Příkaz incr zvětší hodnotu proměnné, která je jeho prvním parametrem, o hodnotu zadanou druhým parametrem (nebo o 1, pokud druhý parametr chybí).

Pro ukončení provádění cyklu lze použít příkaz break.

For cyklus

V případě for cyklu se do vlastních složených závorek dává každý ze tří výrazů, které se v jazyce C píšou do kulatých závorek a oddělují středníky:

for {set i 1} {$i <= 10} {incr i} {
  puts "$i"
}

Pro ukončení provádění cyklu lze použít příkaz break, pro zahájení dalšího průchodu cyklem příkaz continue. V Tcl existuje i příkaz cyklu přes všechny prvky seznamu foreach, který je popsán u seznamů.

Definice funkcí

Funkce se v Tcl definují příkazem proc, za kterým následují dvojí složené závorky; první obsahují seznam parametrů (oddělených mezerami), druhé tělo funkce. Pokud má funkce vracet návratovou hodnotu, lze použít příkaz return (jinak vrací výsledek posledního provedeného příkazu). Naprogramovat výpočet faktoriálu rekurzivně sice není ideální, ale je to možné i v Tcl. Všimněte si, že Tcl umožňuje, aby jméno funkce byl vykřičník:

proc ! {n} {
    if {$n <= 1} {
        set res 1
    } else {
        set res [expr {$n * [ ! [expr {$n - 1}] ]} ]
    }
    return $res
}

for {set n 1} {$n <= 20} {incr n} {
  puts "$n! = [! $n]"
}

Vhodnější výpočet faktoriálu bez rekurze by mohl vypadat takto:

proc ! {n} {
    set res 1
    for {set k 2} {$k <= $n} {incr k} {
        set res [expr {$res*$k}]
    }
    return $res
}

for {set n 1} {$n <= 20} {incr n} {
  puts "$n! = [! $n]"
}

Uživatelem definované funkce se volají stejně jako ostatní příkazy – parametry se píšou za jméno funkce a od jména funkce i sebe navzájem se oddělují mezerami nebo bílými znaky. Proto při volání funkce faktoriál není možné psát (jako v matematice) vykřičník za výraz, z něhož se má faktoriál počítat.

Většina příkazů jazyka Tcl jsou funkce s proměnným počtem parametrů. To platí i o příkazech ve standardní knihovně. Příkaz proc (konstruktor pro vytváření procedur/funkcí) umožňuje definovat implicitní hodnoty pro argumenty, které nebudou použity ve volání procedury, a parametr obsahující všechny argumenty, což umožňuje zpracování proměnného počtu argumentů ve funkcích.

Přístup k globálním proměnným

Proměnné použité mimo funkci nejsou uvnitř funkce viditelné. Pro jejich zpřístupnění lze uvnitř funkce použít příkaz

global proměnná

Modifikace parametrů funkce

Pokud mají být změny hodnot některého z parametrů funkce viditelné i po opuštění funkce, je nutné použít předávání parametrů odkazem. V tcl lze použít následující konstrukci:

# Funkce vrátí kód bytu (0-255) z pozice idx v řetězci buffer a zvětší idx o 1
# Je-li idx >= než délka bufferu, vrátí -1 a idx nezmění
proc get_first_octet {buffer idx} {
    # na parametr idx se budeme odkazovat pomocí $pos
    upvar 1 $idx pos
    if {$pos < [string length $buffer]} {
        binary scan [string index $buffer $pos] c octet
        incr pos
        return [expr {$octet & 0xFF}]
    } else {
        return -1
    }
}

Při volání funkce se na místě parametru předávaného odkazem píše pouze jméno proměnné bez znaku dolar:

set retezec "Abcd"
set i 0
set kod [get_first_octet $retezec i]

Implicitní parametry funkce

Místo posledního nebo několika posledních parametrů v definici funkce mohou být použity dvojice {jméno hodnota}. Ve volání funkce pak mohou tyto parametry chybět. Při vstupu do funkce se jim přiřadí hodnoty uvedené v seznamu parametrů.

Funkce s proměnným počtem parametrů

Pokud se poslední parametr v definici funkce jmenuje args, je možné tuto funkci vyvolat s větším počtem parametrů, než je uvedeno v definici. Parametr args pak bude obsahovat seznam všech zbývajících parametrů, který lze zpracovávat funkcemi uvedenými v části Práce se seznamy.

Funkce vracející více hodnot

Pokud má funkce vracet více hodnot, lze je vrátit v podobě seznamu, který lze zkonstruovat funkcí list:

return [list "Error" "Soubor $filename nelze číst"]

Vrácenou hodnotu lze zpracovávat pomocí funkcí uvedených v části Práce se seznamy.

Funkce s klíčovými parametry

Někdy je potřeba definovat funkce, které pracují s velkým počtem parametrů, ale při konkrétním vyvolání se jich používá jenom několik málo, přičemž uvnitř funkce se za ostatní dosadí vhodné implicitní hodnoty. Pokud lze setřídit parametry od nejpoužívanějších po nejméně používané, může se volání funkcí zkrátit použitím implicitních parametrů. Jinak je lepší rezignovat na přístup, že význam parametru je dán jeho pořadím (poziční parametry), a použít klíčové parametry, kdy se seznam parametrů zadává ve tvaru seznamu dvojic jméno1 hodnota1 jméno2 hodnota2 .... Aby se snadno odlišila jména parametrů od hodnot, používají se často jména začínající znakem minus, podobně jako přepínače (volby) v příkazovém řádku. Pro zpracování klíčových parametrů lze v Tcl použít následující postup:[5]

proc moje_funkce {args} {
    if {[catch {array set moje_parametry $args} msg]} {
        return $msg
    }
    # Parametry jsou nyní dostupné jako moje_parametry(jméno)
    parray moje_parametry
}

moje_funkce -pocet 3 -retezec "abc"

Funkce parray z knihovny Tcllib vypíše přehledně prvky pole:

moje_parametry(-pocet)   = 3
moje_parametry(-retezec) = abc

Různé příkazy a funkce

Seznam dostupných příkazů (včetně uživatelem nadefinovaných funkcí) lze vypsat příkazem:

join [lsort [info commands]] "\n"

Přestože v Tcl je každá funkce zároveň příkazem a naopak příkaz často vrací nějakou hodnotu – například příkazy incr a append vracejí novou hodnotu použité proměnné – v následujícím textu jsou rozlišovány funkce (které budou v programu použity v hranatých závorkách) od celých příkazů.

Práce se seznamy

Seznam je v tcl libovolný řetězec, v němž jsou jednotlivé prvky odděleny mezerami. Pokud prvky seznamu obsahují mezery, Tcl je uzavírá do složených závorek. Pomocí složených závorek lze velmi jednoduše vytvářet víceúrovňové konstantní seznamy, např.

set slovnicek {
    ((učit} {teach taught taught))
    ((učit se} {learn {learnt learned} {learnt learned))}
}

Pro vytváření seznamů obsahujících hodnoty proměnných a výrazů lze použít příkaz list nebo subst.

Jednotlivé prvky lze vybírat pomocí funkce lindex.

Někdy se používá trik pro uložení několika prvních hodnot seznamu do proměnných pomocí příkazu foreach, jehož tělo je tvořeno příkazem break: například uložení pro uložení prvního prvku seznamu do proměnné var1 a třetího prvku do var3 (druhý prvek, o který nestojíme, se uloží do proměnné -) lze použít příkaz:

foreach {var1 - var3} seznam break

Práce s řetězci

Regulární výrazy

Práce se soubory

Konverze dat

Jmenné prostory

Mechanismus jmenných prostorů vytváří stromovou strukturu, v jejichž různých uzlech jsou identifikátory proměnných a funkcí (příkazů). To umožňuje používat v jednom programu více knihoven současně bez problémů s konflikty ve jménech funkcí a proměnných. Výběr jmenného prostoru identifikátoru se provádí pomocí kvalifikovaných jmen tvaru ::prostor::podprostor::atd::identifikátor, přičemž kvalifikované jméno pro identifikátory v základním (kořenovém) jmenném prostoru je ::identifikátor.

Pro práci se jmennými prostory slouží příkaz namespace, jehož první parametr udává, jaká operace se jmennými prostory se má provést. Pro vytvoření nebo opětovný vstup do jmenného prostoru slouží příkaz namespace eval jméno_prostoru kód, kde kód je libovolná posloupnost příkazů v Tcl. Všechny proměnné a funkce, které budou v rámci příkazu namespace eval jméno_prostoru definovány bez uvedení kvalifikovaného jména, budou patřit do příslušného jmenného prostoru. Při použití nekvalifikovaného jména se identifikátor nejdříve vyhledává v aktuálním jmenném prostoru; není-li v něm nalezen, postup dalšího vyhledávání závisí na tom, o jaký identifikátor se jedná; zatímco proměnné se hledají ještě v kořenovém jmenném prostoru, příkazy se hledají postupně ve všech nadřízených jmenných prostorech aktuálního prostoru. Hierarchické jmenné prostory se vytvářejí vnořenými příkazy namespace eval.

Rozšiřitelnost

V Tcl lze každou funkci chápat jako rozšíření jazyka – příkaz info commands začne vracet, že příkaz příslušného jména existuje. Tímto způsobem lze do starší verze Tcl doimplementovat příkaz, který je dostupný v novějších verzích. Dostupnost příkazu lze testovat pomocí info commands jméno_příkazu nebo namespace which jméno_příkazu.

Zpracování výjimek

Pro ošetření chyb (výjimek) při provádění programu poskytuje Tcl příkaz catch. Konstrukce

catch {skript} jméno_proměnné

se chová podobně jako

set jméno_proměnné [skript]

ale při úspěšném provedení příkazu nebo příkazů v části skript vrací hodnotu 0. V případě, že při provádění skriptu dojde k jakékoli chybě, přiřadí se do zadané proměnné text chyby a příkaz catch vrátí hodnotu 1. Další možnosti využití příkazu catch jsou popsány v dokumentaci.

Následující funkce otestuje, zda lze otevřít spojení na soket na zadané IP adrese a siťovém portu:

proc check_socket ((ip "127.0.0.1"} {port 23)) {
    if { [catch {socket $ip $port} fid ] } {
        puts "Chyba: spojení na $ip:$port nelze otevřít"
    } else {
        puts "OK: spojení na $ip:$port se podařilo otevřít"
        close $fid
    }
}

check_socket {*}$argv

Odkazy

Reference

  1. LERDORF, Rasmus. PHP on Hormones – history of PHP presentation by Rasmus Lerdorf given at the MySQL Conference in Santa Clara, California [online]. The Conversations Network, 2007-04-26. Dostupné online. 
  2. Windows PowerShell : PowerShell and WPF: WTF. blogs.msdn.com [online]. [cit. 2016-06-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-12-25. 
  3. tclreadline; GNU readline for interactive tcl shells [online]. [cit. 2017-05-09]. Dostupné online. 
  4. scripting/syntax, Kapitola: A Little Example.
  5. How to create tcl proc with hyphen flag arguments [online]. stackoverflow, 2015-06-29 [cit. 2018-01-24]. Dostupné online. 
  6. FELLOWS, Donal. string bytelength [online]. wiki.tcl.tk. Dostupné online. 

Literatura

Související články

Externí odkazy

(anglicky)
(česky)