SDLC, Synchronous Data Link Control (v překladu synchronní řízení datového spoje) je počítačový komunikační protokol navržený pro druhou vrstvu sady komunikačních protokolů Systems Network Architecture (SNA) vyvinutých firmou IBM v 70. letech 20. století. Jeho úpravou vznikl ISO protokol High-Level Data Link Control (HDLC).
SDLC podporuje mechanismy pro detekci a opravu chyb a podporu pro vícebodové spoje. Funguje za předpokladu, že za SDLC hlavičkou následuje SNA hlavička[1]. Přestože SDLC bylo navrženo pro sálové počítače a střední systémy firmy IBM, jeho implementace existuje na mnoha platformách různých výrobců. S ústupem sálových počítačů se používání SDLC (a SNA) snižuje, a většinou bývá nahrazováno protokoly založenými na Internet Protocol (IP) nebo tunelováním pomocí protokolu IP (pomocí technologie AnyNet nebo podobné).
SDLC vyvinula firma IBM v roce 1975[2] na základě prací z první poloviny 70. let 20. století[3]. Jde o jako první bitově orientovaný protokol, který dosáhl většího využití. V roce 1979 vytvořila organizace ISO na základě tohoto de facto standardu normu High-Level Data Link Control (HDLC)[3] a organizace ANSI normu ADCCP (Advanced Data Communications Control Procedures), které přidaly k SDLC některé nové vlastnosti (např. asynchronní vyvážený režim) a zobecnění (velikost rámce nemusí být násobkem osmi bitů); na druhou stranu některé procedury a zprávy (např. zprávu TEST) nepřevzaly[4].
SDLC funguje nezávisle na jakémkoli komunikačním spoji a může se používat jak na dvoubodových, tak na vícebodových spojích i na spojích s proudovou smyčkou; může být použito na vyhrazených i komutovaných okruzích používajících dvoudrátové nebo čtyřdrátové vedení a umožňující plně duplexní i poloduplexní komunikaci[5].
Význačnou charakteristikou SDLC je jeho schopnost kombinovat na čtyřdrátových okruzích sekundární stanice pracující s polovičním duplexem s primárními stanicemi pracujícími s plným duplexem, čímž se snižuje cena vyhrazených prostředků[6].
SDLC používala firma Intel jako základní protokol pro sběrnici BITBUS, která je v Evropě stále populární jako Fieldbus, a jeho podporu implementovala do několika řadičů (i8044/i8344, i80152). Kopie řadiče 8044 jsou stále vyráběny třetími firmami. K dalším výrobcům, kteří v 80. letech 20. století implementovali hardwarovou podporu SDLC (případně odvozeného HDLC) do komunikačních řadičů, patří Zilog, Motorola a National Semiconductor. Díky tomu velké množství zařízení v 80. letech 20. století používalo SDLC zejména v podnikových sítích se sálovými počítači, což byly v té době nejrozšířenější sítě. Nejčastější alternativou k SNA a SDLC byl pravděpodobně DECnet s DDCMP, BDLC a ARPANET s tehdejšími IMP (Interface Message Processor)[7].
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Synchronous Data Link Control na anglické Wikipedii.