Svobodu pohybu lze charakterizovat jako právo jedince, svobodně se pohybovat po území jednotlivých států, s možností je i kdykoliv opustit. Právně je zakotvená mimo jiné ve Všeobecné deklaraci lidských práv (čl. 13), Mezinárodním paktu o občanských a politických právech (čl. 12), Listině základních práv EU, Smlouvě o Evropské unii, Smlouvě o fungování EU a v Listině základních práv a svobod ČR.
Jedná se o klasické přirozené právo negativní povahy. Stát tedy nemá povinnost pozitivně naplňovat práva ostatních. Tato situace nastává až tehdy, pokud svoboda pohybu a pobytu začne souviset např. s právem na vzdělání.[1]
Mezi země s největším omezením svobody projevu a pohybu patří státy s diktátorskou vládou, jako je například Severní Korea.[2] Její hranice jsou přísně střeženy a jejich překročení je trestné. I uvnitř Severní Koreje je potřeba povolení pro vnitrostátní cesty mezi regiony země.[3]
Na institut svobody pohybu se v roce 1992 odvolávala i důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona České národní rady o ochraně přírody a krajiny (114/1992 Sb.), kterým byl do českého řádu explicitně zaveden institut veřejné přístupnosti krajiny (volného průchodu krajinou).
Svoboda pohybu je blíže definována ve Smlouvě o Evropské unii, čl. 17-22. Její znění je: "Každá osoba, která má státní příslušnost členského státu, je občanem EU. Občanství EU doplňuje státní příslušnost členského státu, ale nenahrazuje."[4] Svobodu pohybu a pobytu dále upravuje článek 45 Listiny základních práv Evropské unie, článek 3 Smlouvy o Evropské unii a článek 21 takzvané Římské smlouvy.[5]
Další kategorií volného pohybu jsou služby. Ty jsou definovány v Listině základních práv a svobod EU, čl. 57:
„Za služby se pokládají výkony poskytované zpravidla za úplatu, pokud nejsou upraveny ustanoveními o volném pohybu zboží, osob a kapitálu. Služby zahrnují zejména: a) činnosti průmyslové povahy, b) činnosti obchodní povahy, c) řemeslné činnosti, d) činnosti v oblasti svobodných povoláních.“[4]
Zde platí zákaz všech omezení pohybu kapitálu, a rovněž zákaz všech omezení plateb. Tyto podmínky jsou závazné jak pro členské státy EU mezi sebou, tak i ve vztahu ke třetím zemím.[8] Pohyb kapitálu u třetích zemích byl upraven řadou legislativních opatření (Evropský parlament a Rada).
Do pohybu kapitálu u třetích zemí patří: přímé investice, investice do nemovitostí, usazování, poskytování finančních služeb, přijetí cenných papírů na kapitálové trhy.
Pokud existuje riziko ohrožení (ze strany třetích zemí) fungování hospodářské a měnové unie, vydává Rada společně s Evropskou centrální bankou různá ochranná opatření.[9]
Na území současného Česka byla v minulosti svoboda pohybu omezena například nevolnictvím, kdy poddaní nesměli bez svolení svého pána vycestovat za hranice jeho panství. Od roku 1871 byla svoboda pohybu omezena zákonem č. 88/1871 ř. z., o postrku. Toto omezení svobody pohybu bylo zrušeno v roce 1950.
Svoboda pohybu byla na území českého státu omezována i v období komunistického režimu v Československu. K cestování do nesocialistických států bylo potřeba povolení, případnému cestování bez povolení bylo zamezeno železnou oponou. Bez výjezdní doložky nebylo možné překročit hranice v komunistickém Československu. Vyhláška ministerstva vnitra a zahraničních věcí č. 115/1969 Sb. upravovala platnost výjezdních doložek. Platnost výjezdních doložek se dělila na několik kategorií, a to na doložky k soukromým a turistickým cestám, dále ke služebním.
Dnes je pro české občany svoboda pohybu po Schengenském prostoru neomezená a pro překročení státní hranice stačí pouze občanský průkaz. Každý občan České republiky a každá legálně pobývající osoba se může po území republiky pohybovat bez omezení a bez omezení může území republiky opustit.[10]
V Česku je možno svobodu pohybu omezit trestem, například domácím vězením, kdy odsouzený musí být v určitou denní dobu v místě svého bydliště. Od 1. ledna 2010 je možné uložit také trest zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce.[11] Tento trest bývá uplatňován zejména u pachatelů, kteří již v minulosti měli problémy v souvislosti s návštěvou nějaké kulturní, sportovní nebo jiné akce. Dále se zaměřuje na sportovní fanoušky nebo fanoušky hudebních kapel. Velmi důležitá je spolupráce s Policií ČR a probačním úředníkem. Spolupracovat by měli i organizátoři těchto akcí. Odsouzený má zpravidla povinnost vykonávat stanovené programy sociálního výcviku, převýchovy a psychologického poradenství. Pokud se jedná o mladistvé, je možné kromě trestních opatření uložit také výchovná opatření.[12]
Svoboda pohybu je na ústavní úrovni zakotvena v čl. 14 Listiny základních práv a svobod:[13]