 Sokoli | |
|---|---|
 | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Podkmen | obratlovci (Vertebrata) |
| Třída | ptáci (Aves) |
| Podtřída | letci (Neognathae) |
| Řád | sokoli (Falconiformes) Sharpe, 1874 |
| Čeleď | sokolovití (Falconidae) Vigors, 1824 |
| Podčeledi | |
sokolovci (Herpetotherinae), kárancové (Polyborinae), sokolíci (Polihieracinae), sokoli (Falconinae) | |
| Sesterská skupina | |
| Psittacopasserae | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Sokoli (Falconiformes) spolu s pěvci (Passeriformes) a papoušky (Psittaciformes) jsou na základě poznatků molekulární biologie a genomiky řazeni do skupiny ptáků Eufalconimorphae. Pěvci a papoušci tvoří nadřád Psittacopasserae (syn. Psittacimorphae, Passerimorphae). Psittacopasserae je sesterská skupina sokolů (Falconiformes).[1]
Falconiformes byl donedávna název řádu dravců, do něhož byla řazena jako jedna z čeledí čeleď sokolovití (Falconidae). Na základě publikovaných fylogenetických analýz (2006, 2008)[2][3][4] dokládajících, že sokolovití nejsou přímo příbuzní s dravci, vznikl řád Falconiformes čili sokoli a řád Accipitriformes čili dravci.
Společné znaky sokolovitých:
Nejmenším zástupcem sokolovitých je dřemlík tundrový (hmotnost 180–230 g).[8] Největším raroh lovecký (hmotnost samce 960–1300 g, samice 1400–2000 g).[9]
Sokolovití jsou rozšířeni kosmopolitně. Kromě Antarktidy žijí na všech kontinentech. Zcela chybějí pouze v nejhustějších lesních porostech střední Afriky, na některých ostrovech, na samém kraji Arktidy a v Antarktidě. Některé druhy jsou široce rozšířené, zejména sokol stěhovavý, typický zástupce čeledi, který se vyskytuje od Grónska po Fidži, a má tedy ze všech dravých ptáků nejrozsáhlejší areál.[11] Sokolci rodu Micrastur jsou endemické druhy na americkém kontinentu.
Sokolovití obývají všechny typy suchozemského prostředí. Osídlili řadu biotopů od tropických deštných pralesů po pouště, přičemž dávají přednost otevřené krajině, okrajům lesů a lesním mýtinám, kde mají vhodné podmínky k lovu.
Některé druhy jsou stálé, některé – zejména zástupci rodu Falco – jsou alespoň částečně tažné, přičemž ptáci hnízdící v Eurasii obvykle migrují do Afriky. Tažným druhem je např. dřemlík tundrový, jehož pravidelná zimoviště jsou v jižní a západní Evropě.[8]
Hnízdo stavějí ve skalních stěnách, na římsách či ve skalních výklencích, poštolka seychelská i ve skalních puklinách.[12] Dále hnízdí na stromech (v bezlesých oblastech i na křovinách, např. karančo jižní[13]), v různých dutinách včetně ptačích budek, v budovách či výklencích budov; poštolka jižní zahnízdí také v hlinitých stěnách. Na zemi hnízdí dřemlík tundrový,[8] jiní na zemi zahnízdit mohou (karančo jižní,[13] ostříž novozélandský,[14] sokol stěhovavý). Někteří nestavějí vlastní hnízdo, ale obsazují stará hnízda po jiných ptácích, zejm. po dravcích a po krkavcovitých (poštolka obecná,[15] p. šedá[16] aj., raroh lovecký,[9] r. velký,[17] sokol stěhovavý,[18] sokolík kropenatý[19]). Hnízdí nejen ve volné krajině, ale někteří již i ve městech (poštolka obecná,[15] sokol stěhovavý aj.).
Převážně hnízdí jednotlivě, některé druhy někdy i v koloniích (poštolka obecná,[15] ostříž jižní,[20] ostříž arabský,[21] sokolík kropenatý[19]). Značně společenským druhem je např. poštolka rudonohá, která má tendenci hnízdit ve volných koloniích, jež mívají někdy až 200 párů.[22]
Jsou zpravidla monogamní. U sokolíka malého byla zaznamenána polyandrie.[23]
Velké druhy snášejí většinou 2–4 vejce, na kterých sedí obvykle jen samice, snůška menších druhů je početnější. Mláďata jsou nidikolní (krmivá).
Sokolovití se živí drobnými savci, jinými druhy ptáků, plazy, nejrůznějšími bezobratlými, případně mršinami (např. čimangové, karančové). Někteří také obírají o potravu jiné ptáky (kleptoparazitismus), např. karančo jižní.[13]
Loví zpravidla samostatně, ale např. karančo jižní dokáže lovit i v párech nebo ve skupinách.[24]
(11 rodů, 65 druhů)
Některé druhy sokolovitých jsou využívány v sokolnictví. Velice ceněný sokolnický dravec je např. raroh lovecký,[9] sokol stěhovavý či raroh jižní.
Řada druhů je chována v soukromých chovech a zoo.
Díky repatriaci v sousedních zemích – zejména v SRN a Rakousku – a zákazu pesticidů první generace (zejm. DDT) se na našem území vyskytuje sokol stěhovavý v počtu ±65 hnízdících párů (z odhadovaných 0 až 3 párů v letech 1985–1989).[25][26]
Živočišný druh zachráněný před vyhynutím v poslední chvíli je poštolka mauricijská. Kvůli ničení životního prostředí včetně používání DDT a kvůli působení introdukovaných druhů přežívali v roce 1974 poslední čtyři ptáci. Byl zahájen záchranný program a po 10 letech se počet zvýšil přibližně na 50 jedinců. Do roku 1994 se vypuštění ptáci namnožili na 220–290 jedinců. Chov v zajetí je provozován nadále jako pojistka proti nenadálým událostem, které by volně žijící populace mohly ohrozit. V současnosti čítají divoké populace 800–1000 jedinců na třech lokalitách (podle IUCN ohrožený druh).[27]
Důvody k ochraně
Základní relevantní právní předpisy
Obrázky, zvuky či videa k tématu sokoli na Wikimedia Commons Galerie sokoli na Wikimedia Commons
Taxon Falconidae ve Wikidruzích