S-400 | |
---|---|
![]() | |
Typ | Protiletadlový systém |
Místo původu | ![]() |
Historie služby | |
Používána | 2007–dosud |
Historie výroby | |
Konstruktér | Almaz-Antej/PVO Kontsern |
Výrobce | MKB Fakel |
Vyrobeno kusů | 152+ (v roce 2015 152 vozidel v 19 divizích[1]) |
Základní údaje | |
Účinný dostřel | 400 km (střela 40N6) 250 km (střela 48N6) 120 km (střela 9M96E2) 40 km (střela 9M96E) |
S-400 Triumf (rusky C-400 «Триумф»; v kódu NATO SA-21 Growler), dříve známý jako S-300PMU-3, je ruský protiletadlový raketový komplet středního a velkého dosahu, vyvíjený ruskou firmou Almaz Antěj od 90. let jako vylepšení systému S-300. V ruské armádě je S-400 ve službě od roku 2007.
Je určen k likvidaci moderních i pokročilých prostředků vzdušného napadení jako jsou taktické a strategické bombardéry, taktické balistické střely a balistické rakety středního dosahu, nadzvukové vzdušné cíle, ale i letadla včasné výstrahy. Vysoký stupeň automatizace umožnil výrazně snížit obslužný personál.
S-400 je jediný systém, který je schopen selektivně pracovat až se čtyřmi[zdroj?] různými typy raket, které mají rozdílnou startovací hmotnost a dálkový dosah, čímž dokáže vytvořit vrstvenou obranu. Jedná se o 40N6 extrémně dlouhého dosahu, 48N6 dlouhého dosahu a střelu 9M96 středního doletu. Každá ze střel má jiné schopnosti.
Počátky vývoje systému S-400 souvisely se šířením letadel typu „AEW&C“, letadel pro elektronický boj a stíhaček, nesoucích řízené střely, kterými mohly zasahovat pozemní cíle ze vzdálenosti mimo dosah nepřátelské protivzdušné obrany. Problém ničení těchto letadel neřešila ani modernizace tehdejších protiletadlových raketových systémů S-200. O projektu vytvoření systému protivzdušné obrany s dosahem asi 400 kilometrů se začalo uvažovat již v roce 1988. Vývojem tohoto systému byla pověřena konstrukční kancelář Almaz, která jako první prototyp použila platformu S-300P.
S-400 Triumf je kompatibilní s existujícími raketami systémů S-300PMU1 a S-300PMU2. První start nové modifikované rakety 48N6E se uskutečnil 12. ledna 1999 na polygonu Kapustin Jar. Většina prací na testování samotného raketového systému byla dokončena v roce 2001 a do konce roku 2006 byly úspěšně ukončeny i zkoušky nové střely, určené k ničení balistických cílů.[2]
Podle názorů západních analytiků je systém S-400 spolu se systémy 9K720 Iskander a protilodním kompletem třídy K300 Bastion jednou z klíčových opor ruské strategické obrany, známé jako A2/AD (zóna zákazu přístupu), která spočívá v tom, že se jednotky NATO nemohou pohybovat v oblastech chráněných těmito komplety bez toho, aby v případě střetu nebyly v ohrožení.[3] Obecně se ale dá na základě historických zkušeností tvrdit, že baterie PVO tahají v konfliktu za kratší konec, protože letadla mohou efektivně koncentrovat svůj počet tak, aby lokální PVO zahltila (spolu s dalšími prostředky jako jsou drony a rušení).
Oproti běžným systémům PVO (jako je francouzský SAMP/T, izraelský SPYDER či americký PAC-3) se vyznačuje systém S-400 použitím více typů radarů a raket, což jej činí efektivnějším ve více bojových scénářích a tím se spíše podobá americkému námořnímu systému AEGIS. Existence systému S-400 byl jedním z důvodů pro vývoj nové proti-radiolokační střely s dlouhým dosahem AARGM-ER a balistické střely PrSM, které budou mít díky většímu dostřelu schopnost napadnout baterie S-400 z bezpečnější vzdálenosti. Je třeba také dodat, že vzdálenost detekce a palby (až 250 km proti stíhačkám) je vztažena k stíhačkám se značným RCS. Je nepravděpodobné, že by baterie S-400 byla schopna efektivně zasáhnout proti F-35 na více než 100 km. Představitelé ozbrojených sil Turecka počátkem roku 2020 veřejně prohlásili, že, podle jimi provedených zkoušek, výrobcem systému slibovaný dosah zachycení cíle na vzdálenost až 400 km „platí pouze pro letouny velikosti Jumbo jetu v letové hladině 20 km, ve výšce 5 km dosah klesne o 30–40 % a cíl ve výšce 1 km je zachytitelný na vzdálenost jen 70–180 km, v závislosti na terénu.“[4]
Systém S-400 Triumf tvoří:
Maximální rychlost ničení vzdušného cíle | 4,8 km/ s |
Dálkový dosah radaru (km) | 600 |
Dálkový dosah raket proti aerodynamickým cílům (km)
|
400 |
Výškový dosah raket proti aerodynamickým cílům (km)
|
27 |
Dálkový dosah raket proti balistickým cílům (km)
|
27 |
Počet současně ostřelovaných vzdušných cílů | 36 |
Počet současně naváděných protiletadlových střel | 72 |
Rozvinutí prostředků systému z pochodové do bojové polohy (min) | 5 |
Doba od detekce do vystřelení rakety (min) | 3 |
Doba mezi generálními opravami (h) | 10 000 |
Životnost (roky)
|
20 |
V září 2023 zničila Ukrajina první ruský komplet S-400 Triumf na Krymu nedaleko města Jevpatorija. Podle tajemníka Rady národní bezpečnosti Oleksije Danilova se tak stalo díky nové ukrajinské raketě. V prosinci 2023 pak náměstek ministra obrany, generálporučík Ivan Havryljuk, potvrdil, že Ukrajina vyvinula modernizovanou verzi původně protilodní střely Neptun, přičemž detaily jsou zatím tajné.[24] Podle médií nejprve ukrajinské drony zneškodnily radary a antény ruského systému a poté námořnictvo zasáhlo systém dvěma střelami Neptun.[25]
Dne 15. května 2024 ukrajinské síly raketou M39A1 systému ATACMS zničily, během útoku na leteckou základnu Belbek na Ruskem okupovaném poloostrově Krym, radar a dvě odpalovací zařízení systému S-400.[26]
23. května 2024 úder několika ukrajinských raket ATACMS zničil radar typu 96L6E a nejméně dvě odpalovací zařízení raket systému S-400 v Ruskem okupované části Doněcké oblasti.[27]
3. června 2024 byl jeden systém S-400 zasažen v Bělgorodské oblasti raketou GMLRS z raketometu HIMARS.[28]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku S-400 na slovenské Wikipedii.