| Oskar Baum | |
|---|---|
 Oskar Baum, foto z roku 1932 | |
| Narození | 21. ledna 1883 Plzeň  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 1. března 1941 (ve věku 58 let) Praha  Protektorát Čechy a Morava |
| Místo pohřbení | Nový židovský hřbitov na Olšanech |
| Povolání | spisovatel, novinář, hudební kritik, učitel hudby |
| Vzdělání | Jüdisches Blindeninstitut „Hohe Warte“ (Vídeň, 1894–1902) Hra na klavír a varhany Státní učitelská zkouška z hudby (1902) |
| Období | 1908–1941 |
| Významná díla | Das Leben im Dunkeln Die Tür ins Unmögliche Das Volk des harten Schlafs |
| Ocenění | Československá státní cena (1932) |
| Manžel(ka) | Margarete (Grete) Baum, roz. Schnabel (1907–1943) |
| Děti | Leopold (Leo) Baum (1909–1946) |
| Vlivy | Max Brod, Ludwig Winder, Franz Kafka, Felix Weltsch |
| Vliv na | Max Brod, Franz Kafka, Ludwig Winder, Felix Weltsch |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
 Baum Plné texty děl na Projektu Gutenberg | |
 Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Oskar Baum (21. ledna 1883, Plzeň[1] – 1. března 1941, Praha) byl český německy píšící spisovatel, novinář, hudební kritik a učitel hudby židovského původu, člen tzv. Pražského kruhu.
Oskar Baum se narodil 21. ledna 1883 v Plzni jako nejmladší ze šesti dětí Jakoba Bauma, obchodníka se střižním zbožím, a Berthy, roz. Glazenové.[2] Na rozdíl od mnohých pražských německy píšících autorů byl ještě vychováván v židovské víře. Již od narození měl slabý zrak, před svým osmým rokem oslepl na jedno oko. 6. července 1894,[3] za studií na plzeňském gymnáziu, byl Baum napaden během rvačky českých a německých studentů, přičemž bylo nešťastně zasaženo jeho zdravé oko, takže oslepl docela.[2][pozn. 1] Na dalších osm let byl rodiči poslán do Vídně do židovského internátního zařízení „Hohe Warte“ pro nevidomé děti a mládež, jehož nesnesitelný systém výchovy později popsal v románu Das Leben im Dunkeln (Život v temnotě). Zde v prosinci 1902 úspěšně složil státní učitelskou zkoušku ve hře na klavír a varhany. Pro jeho pozdější kariéru hudebního kritika bylo důležité, že se tu seznámil s všestranně vzdělaným, rovněž slepým, varhaníkem a pianistou Josefem Laborem, k jehož okruhu studentů patřili mj. Paul Wittgenstein, Alma Schindlerová a Arnold Schönberg.[4]
Kolem roku 1902 se Baum odebral do Prahy, kam se již dříve přestěhovali jeho rodiče, a působil zde nejprve jako varhaník v Jubilejní synagoze v Jeruzalémské ulici, později jako učitel hry na klavír.[5] V roce 1903 se tu seznámil s Maxem Brodem[6] a jeho hlavní zájem se postupně přesouval k literatuře. Stefan Zweig později vylíčil, jak byl objeven Baumův talent: „Oskar Baum vyprávěl jednou v kruhu svých dnes už proslavených pražských přátel, Franze Kafky, Werfela a Broda, některé ze svých povídek, a to s takovou názorností a zanícením, že Max Brod, tento největší pomocník a nejobětavější přítel všech přátel, je honem stenografoval a poprvé předložil veřejnosti. Vznikla kniha (Uferdasein/Žití na břehu) a ta měla úspěch.“[7] V té době již Baum jakožto primus inter pares patřil k užšímu Pražskému kruhu, který kromě něho tvořili Max Brod, Franz Kafka a Felix Weltsch. Po Baumově svatbě s Margarete Schnabelovou v prosinci 1907 se stal jejich byt místem pravidelných setkání přátel. Třebaže byl plodným autorem a hojně publikoval, mj. romány (Die böse Unschuld, 1913; Die Tür ins Unmögliche, 1919), dramata (Das Wunder, 1920) a eseje (mj. Die verwandelte Welt, 1919, Die neue Wirklichkeit, 1921), nemohl se uživit jako literát na volné noze. Z tohoto důvodu se od roku 1920 stal pravidelným spolupracovníkem deníku Prager Presse a četných dalších novin a časopisů (např. Prager Tagblatt, Jüdische Rundschau, Der Jude, Die Selbstwehr, Das Theater, Die Weltbühne, Der Auftakt, Der Sturm a Die literarische Welt).[8] Těžištěm jeho novinářské práce byla především hudební kritika,[9] Brod jej pak ve svých vzpomínkách označil za „jednoho z nejuznávanějších hudebních kritiků v Praze“.[10] V průběhu let začal Baum spolupracovat také s německým vysíláním Československého rozhlasu. V roce 1933 reagoval na nacistický převrat v Německu uveřejněním povídky Das erlösende Mittel (Spásný prostředek) pojednávající o preparátu, který vynalezl jakýsi prof. Höckerle, a který dokáže proměnit v Germány nejplnohodnotnějšího nordického typu nejen všechny Židy, ale i ty, kteří nemají potřebné smýšlení. Tento „Baumův“ profesor tak rozvine vizi, v níž každý, koho nacisté nenávidí, zůstává na svém místě. Zděšeni touto možností zavřou nacisté profesora do blázince, neboť: „Jaký smysl by měla revoluce, kdyby každý zůstal, kde je, kdyby nikdo nebyl zapuzen?“[11] Od roku 1934 převzal Baum předsednictví ve „Sdružení německých spisovatelů v Československu“ a na podzim téhož roku s dalšími členy spolku podepsal manifest Ligy pro lidská práva na ochranu života a bezpečnosti emigrantů.[12] V roce 1935 se spisovatel podílel na uspořádání pražského kongresu „Proti ničení kultury a lidských práv v Německu“.[13]
V roce 1938 byl Baum (tak jako všichni Židé) z Prager Presse propuštěn a nadále byl odkázán už jen na finanční podporu nadace „American Guild for German Cultural Freedom“.[14] 16. března 1939, po zřízení Protektorátu Čechy a Morava, se všechny jeho spisy dostaly na index. Jeho úsilí vycestovat do Palestiny, která v té době byla ještě pod britskou mandátní správou, bylo neúspěšné.[12] Přesto byl ochoten dalším pronásledovaným v Praze pomáhat a „v řadě případů přispěl dokonce k jejich záchraně“.[15] V roce 1941 Oskar Baum onemocněl a po jedné z operací v pražské židovské nemocnici (dnešní budova Židovského muzea v sousedství Španělské synagogy[16]) 1. března 1941 zemřel. O tři dny později byl pohřben na Novém židovském hřbitově na Olšanech.[17] Jeho manželka Margarete byla následně deportována do tzv. ghetta Terezín, tam 27. srpna 1943 přišla o život. Jejich jedinému synovi Leopoldovi (Leo) Baumovi se podařilo utéct do Palestiny, kde krátce působil jako úředník britské mandátní správy, než se stal obětí bombového atentátu na hotel Krále Davida v Jeruzalémě, který provedla odbojová skupina Irgun.[18]
| „Západožidovské mládeži se stala nesnesitelnou prázdná a prolhaná hra jejích otců se zbytky polovičatých revolucí, které se scvrkly do frází a kterými si nahrazovali vyšší Já, úsilí o ně, a aniž by je trápilo svědomí, lajdali se tak tragikou vezdejšího bytí. Jejich národním dramatem byl Moudrý Nathan, kde rovnost náboženského zážitku všech lidských srdcí tvoří tak samozřejmý předpoklad, že není nutné nořit se až k jeho základům, a kde splývání rozdílného účinku v barvách národů a ras umožňuje, aby se spolu s jeho vyjádřením smrsklým na formu bagatelizoval tento náboženský zážitek sám.“ |
| Oskar Baum[19] |
Absence optického vjemu nijak neochudila básnictví slepého Pražana. Oskar Baum vynikal pozorovacím talentem svých ostatních čtyř smyslů, převážně svého sluchu.[20] Zkušenost se slepotou ztvárnil roku 1909 šířeji v románu Das Leben im Dunkeln (Život v temnotě), v němž teprve vnitřní svět cítění a myšlení propůjčuje smyslové obrysy vnějšímu dění, tj. rámci autorova dětství a mládí. Znovu je reflektován strašlivý prožitek oné bitky, ve které Baumova postava Fricek Ellmann přichází o zrak, přičemž ideologické či rasistické pozadí té rvačky nechává Baum úplně stranou. Román vrcholí vůlí přetvořit neštěstí ve východisko jiného štěstí.[21] K problematice slepoty se vrací ještě v dílech Die verwandelte Welt (Proměněný svět) z roku 1919 a Die neue Wirklichkeit (Nová skutečnost; 1921), kde však již načrtává nové vidění světa, v němž je současně se zážitkem jeho vnitřního světa ztvárněn svět vnější, popř. vnitřní slepota vidoucích.[21]
Jako vrchol Baumovy prozaické tvorby bývá označován román Die Tür ins Unmögliche (Brána do nemožna) z roku 1920. Jeden člověk v něm bere na sebe vinu světa a následně ztroskotává. Absolutním aktem vůle přitom mělo být dosaženo ráje na zemi. Baum, který se absolutním aktem vůle naučil vidět jiným, neméně intenzivním způsobem, zde ukazuje, kde má takovýto akt vůle své hranice: totiž tam, kde si člověk sám udělí rozhřešení a ztratí vědomí milosti. Spasitelská postava tohoto románu, Baumův úředník Krastik, končí sebevraždou, jakmile si uvědomí konsekvence vlastního jednání.[22] V této své knize proti laciným spasitelským programům, kterou měl mezi jeho texty Kafka v obzvláštní oblibě, chápe Baum spásu jako žitou pravdu: „Proč lidstvo tak bezmocně vrávorá do prázdna? Všichni krvácejí strachy, že by to mohlo být horší, kdyby to jednou zkusili po nejbližší přímé cestě neohrožené, úplné pravdy.“[22]
Poslední Baumův publikovaný román Das Volk des harten Schlafs (Národ tvrdého spánku) z roku 1937 je autorovou reakcí na pronásledování Židů v Německu a jakýmsi pokusem vyburcovat židovský národ k bojovnému postoji. Na osudu tatarského národa Chazarů spisovatel ukazuje, že i v domněle beznadějné situaci je třeba bojovat proti zániku. V hlavní postavě Bulana, který si mezi islámem, křesťanstvím a židovstvím vybere judaismus, potom Baum odmítá neuváženou asimilaci mnoha evropských Židů včetně tzv. kulturního sionismu, v nějž dlouho nepřestával věřit Martin Buber.[23]
1910
1911
1912
1913
1914
1916
1917
1918
1919
1921
1922
1926
Obrázky, zvuky či videa k tématu Oskar Baum na Wikimedia Commons 