| Octave Henri Marie Mirbeau | |
|---|---|
 | |
| Rodné jméno | Octave Henri Marie Mirbeau |
| Narození | 16. února 1848 Trévières |
| Úmrtí | 16. února 1917 (ve věku 69 let) Paříž |
| Místo pohřbení | Passy |
| Povolání | dramatik, novinář, dramaturg, romanopisec, esejista, kritik umění, literární kritik, anarchista, spisovatel a prozaik |
| Žánr | román |
| Významná díla | Deník komorné |
| Manžel(ka) | Alice Regnault |
| Příbuzní | Claude Monet |
 oficiální stránka | |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Octave Mirbeau (vlastním jménem Octave Henri Marie Mirbeau, 16. února 1848, Trévieres (Calvados) - 16. února 1917, Paříž) byl francouzský žurnalista, kritik, dramatik, romanopisec a aktivista konce 19. století. Od roku 1896 byl členem Goncourtovy akademie. Psal však také satirické, ironické povídky plné černého humoru.
Poté, co napsal deset anonymně podepsaných románů, debutoval se svým vlastním Le Calvaire (Kalvárie, 1886), ve kterém mu psaní dovolilo překonat traumatické vzpomínky na jeho zničující poměr s Judith Vimmer, pokládanou za nemocnou,kterou v románu přejmenoval na Juliette Roux. V roce 1888 publikoval L'Abbé Jules (Pater Julius), první pre-Freudovský román psaný pod vlivem Dostojevského, který se objevil ve francouzské literatuře. Tento text představoval dva hlavní zajímavé charaktery: abbé Jules a otec Pamphile. V knize Sébastien Roch (1890) očistil své traumatické zážitky z Jezuitské školy ve Vannes. V románu je třináctiletý Sébastien pohlavně zneužíván knězem, což mu zničí život.
Poté se dostavila existenciální a literární krize, přesto během této doby ještě publikoval v ročníku pre-existencialistický román o uměleckém osudu, Dans le ciel (Na nebi), kde představil postavu malíře přímo postavenou na Vincent van Gogh. V dozvucích Dreyfusovy aféry - kde vydráždil Mirbeau svůj pesimismus - vydal dva romány jež byly pokládány za skandální svým pojetím ctností : Le Jardin des supplices (Zahrada muk) (1899) a Le Journal d'une femme de chambre (Deník komorné) (1900), pak Les Vingt et un Jours d'un neurasthénique (1901). V těchto dílech vyrušil tradiční novelistické konvence, cvičil techniku koláže, překračoval zákon pravděpodobnosti a předstírané důvěřivosti a vzpíral se pokryteckým pravidlům slušnosti.
V jeho posledních dvou románů - La 628-E8 (1907) a Dingo (1913) - se vzdaloval ještě více realismu. Popustil uzdu své fantazii a použil fantastické elementy jako svůj automobil a vlastního psa v roli hrdinů. Jejich neurčitostí žánrového propojení, tyto jeho poslední romány ukazují jak kompletně rozbil konvence realistické beletrie.
V divadle učinil své první kroky s proletářským dramatem a moderní tragédií, Les Mauvais bergers (Špatní pastýři) (1897). Pak zažil celosvětovou slávu s Les affaires sont les affaires (Obchod je obchod) (1903) - klasická komedie mravů a charakterů v tradici Molière. Zde představil postavu Isidora Lechata, předchůdce moderního mistra intrik obchodu, produkt nového světa, kde staví peníze nad všechno ostatní, které rozprostírají svá pomyslná chapadla přes celý svět.
V roce 1908 - na konci své dlouhé mediální bitvy - viděl svou hru Le Foyer (Domov) v podání Comédie-Française. V této hře se pustil do nového společenského tabu - ekonomické a sexuální zneužívání dospívajících lidí v napohled laskavém domově.
Šest malých jednoaktových her, publikoval pod titulem Farces et moralités (1904), které byly považovány za neobyčejně pokrokové. Mezi nimi, L'Épidémie. Zde může považován za pokračovatele divadla Bertolt Brecht, Marcel Aymé, Harold Pinter, a Eugène Ionesco. Provokuje v jazyku samotném, klade otázky, demystifikuje právo, vysmívá se projevům politiků a dělá si legraci z jazyka lásky.
Po více než půlstoletí zapomnění došlo na opožděné uznání jeho génia. Jednalo se nejen o pamfletistu, uměleckého kritika, romanopisce a dramatika, kromě toho byl také velice schopný demystifikátor. Spisovatelům připisoval úlohu donutit ty, kteří byli „záměrně slepí“, aby se podívali „Medúze zpříma do očí“. V očích „správně smýšlejícího lidu“ a Tartuffů všeho druhu byla jeho snaha dohnat veškerou společnost, aby se zhlédla v tom opravdovém, ohromujícím světle, a aby se sama nad sebou zděsila a uvědomila si své chyby, viděna jako zločin.
Spolupracoval s nositelem Nobelovy ceny Mauricem Maeterlinckem, a významně napomohl umělecké činnosti Camilla Pissarra, Augusta Rodina, Clauda Moneta, Vincenta van Gogha, Camille Claudelové, Aristida Maillola, Félixe Vallottona a jiných důležitých umělců tehdejší doby.
Obrázky, zvuky či videa k tématu Octave Henri Marie Mirbeau na Wikimedia Commons 
Autor Octave Mirbeau ve Wikizdrojích (francouzsky)