Nicolai Hartmann | |
---|---|
![]() | |
Narození | 20. února 1882 Riga |
Úmrtí | 9. října 1950 (ve věku 68 let) Göttingen |
Alma mater | Tartuská univerzita Marburská univerzita |
Povolání | filozof, vysokoškolský učitel a spisovatel |
Zaměstnavatelé | Univerzita v Göttingenu Marburská univerzita Kolínská univerzita Humboldtova univerzita |
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Nicolai Hartmann (20. února 1882 Riga – 9. října 1950 Göttingen) byl německý filosof, který se zabýval etikou, ontologií a metafysikou.
Studoval filosofii v Petrohradu, v estonském Tartu (Dorpat) a v Marburgu, kde roku 1907 promoval u Hermanna Cohena a Paula Natorpa. Od roku 1920 byl profesorem v Marburgu, od roku 1925 v Kolíně nad Rýnem, od roku 1931 v Berlíně a od roku 1946 v Göttingenu. Zabýval se nejprve Platónovou teorií skutečnosti a roku 1921 vydal knihu Základy metafysiky poznání, kritiku idealismu, která ho proslavila.
V navázání na Maxe Schelera vypracoval obsahovou ("materiální") etiku hodnot, kde hájil zvláštní povahu, „ideální bytí“ hodnot, jež člověk vnímá hodnotovým cítěním. Velký význam má jeho ontologické schéma, kde – v navázání na Aristotela - rozlišuje čtyři vrstvy skutečnosti:
Každá z nich stojí na té předchozí, nedá se však na ni redukovat. V knize Výstavba reálného světa (1940) Hartmann stanovil ve vztahu k těmto vrstvám čtyři zákony komplexity:
Tyto koncepty se rozšířily zejména v diskusích o interdisciplinárním zkoumání skutečnosti a o možnostech spolupráce mezi filosofií a vědami.
„ | Láska nemá problém s vyjadřováním: má tisíc jazyků, symbolů, zjevení. | “ |
— Ethik, 1925 |
„ | Láska je absolutně pozitivní smýšlení jako takové, znamená přitakání, přízeň, oddanost, tendenci budovat – tak jako nenávist znamená popření, rozvrat, zničení. Osobní láska je totéž přitakání vůči osobě. | “ |
— Ethik II.7., 1925, str. 536 |
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Nicolai Hartmann na německé Wikipedii.