| Milan Pitlach | |
|---|---|
| Narození | 1. března 1943 Kroměříž |
| Úmrtí | 31. srpna 2021 (ve věku 78 let) Düsseldorf |
| Povolání | architekt, fotograf, výtvarník a učitel |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Milan Pitlach (1. března 1943 v Kroměříži – 31. srpna 2021 v Düsseldorfu[1]) byl český architekt a fotograf působící v Německu.
Po absolvování gymnázia v Opavě vystudoval Fakultu architektury Českého vysokého učení technického v Praze (1966). V letech 1966–1969 pracoval ve Sdružení projektových atelierů v Praze, atelieru Delta. V letech 1969–1970 byl na stáži v londýnské kanceláři Yorke, Rosenberg & Mardall. V letech 1971–1980 byl zaměstnán v Projektovém ústavu výstavby hl. m. Prahy. V roce 1981 emigroval do Spolkové republiky Německo. Pracoval v kancelářích Dansard, Kalenborn & Partner, Heuser Architects, mezi lety 1984–1989 pak v ateliéru O. M. Ungerse v Kolíně nad Rýnem. V letech 2003–2009 působil v Šanghaji jako hlavní architekt společnosti Archlong Group Co.
Během londýnské stáže začal fotografovat. První výstavu otevřel v pražské Redutě v roce 1972. Od té doby realizoval na čtyři desítky individuálních výstav a svou fotografickou tvorbu publikoval v řadě časopisů, knižních publikací a katalogů.
Milan Pitlach ve svém díle vycházel z tradic české moderní architektury. „Základními premisami mých návrhů jsou ekonomie hmoty, ale také půdorysu a úsilí vytvářet prostor. Hmotové koncepty jsou odvíjeny z elementárních geometrických objemů, které, jakkoliv dekonstruovány, nechávají tušit jejich původní tvar.“[2] Vyhýbal se formovému subjektivismu, který se příliš často manifestuje okázalými gesty stejně jako ornamentalismu. Těžištěm jeho práce, ať už to bylo v Čechách, v Anglii, v Německu nebo v Číně, bylo především vypracovávání konceptů, a to jak architektonických, tak také urbanistických. (Diplomní projekt dělal na katedře urbanismu u prof. Kriseho) Své tvůrčí postoje formuloval příležitostně formou úvah a kritických statí. Řadu z nich publikovaly časopisy Architektura ČSR, Architekt, Revolver Revue a její Kritická příloha. Marginálně se věnoval pedagogické činnosti. V letech 1984–1985 byl hostujícím profesorem Bergische Universität ve Wuppertalu, v letech 1992–1993 působil na Českém vysokém učení technickém v Praze.
Z velkého počtu projektů a soutěžních návrhů jich byla řada oceněna nejvyšší cenou: urbanistické řešení Prahy – Libně (1980), Budova spolkového sněmu v Karlsruhe (1986), Media Park Köln (ex equo, 1987), Messepalast Wien (ex equo, 1987), Budova společnosti BIBA Bremen (1989), úprava Karlova náměstí v Třebíči (projekt vybraný k realizaci,1996), administrativní budova Blok #114, Jing An District v Šanghaji, (2004), Šanghajský židovský památník v Šanghaji (2004), Kulturní zóna Min Hang v Šanghaji (2005), Zastavovací plán území East Tai Hu Lake, Suzhou (2007). Ceny dostala řada dalších projektů: soutěž na Jihozápadní město Prahy (1968), soutěž na dětská hřiště, Praha (1971), soutěž na rozšíření městské knihovny ve Fuldě (1986), soutěž na Residenční soubor, Solingen (1990), soutěž na Řešení ploch pražských nádraží, (1993), Generel průmyslové zóny Sweinfurt (1995), soutěž na stanici zavěšené dráhy, Wuppertal (1993), soutěž na úpravu Komenského a Masarykova náměstí, Třebíč (1996).
Milan Pitlach se zabýval fotografií od roku 1969. Během londýnské stáže se „nechal okouzlit novými způsoby a projevy života, s nimiž souzníval a velmi rychle se s nimi ztotožňoval. Protože se mu jevil důležitý, chtěl si ho zaznamenat [...] Učinil tak formou fotografií a zápisků, obojí téměř deníkových, poněvadž v nich je spíše než distancovaný a profesionální přístup, zřejmý vztah někoho, kdo chce vizuálně a literárně hovořit o subjektivním prožitku a možná o klíčové události svého života.“[5] V Čechách sedmdesátých let pokračoval v dokumentárním zobrazování české reality období normalizace. Stejnou estetikou jsou neseny i jeho snímky z cest z tohoto desetiletí (Polsko, NDR, Rusko). V té době začal také rozvíjet intimní linii své tvorby, která nalezla svůj výraz v publikaci v cyklu nazvaném Deniky.[6] Po emigraci začal těžit z možností svobody pohybu, jehož odrazem bylo zintenzívnění fotografické činnosti. V tvorbě osmdesátých let, poznamenané mnohými cestami (Itálie, Francie, Japonsko, USA) je nejrozsáhlejší jeho soubor fotografií z Indie. „U indických fotografií, vzniklých o deset let později (než anglické fotografie) se setkáváme s formální bravurou. Pitlach vyvažuje svou komposici s profesionální jistotou a až estétskou vytříbeností. [...] Zachází až barokně s kontrapunktem světla a stínu.“[7] Posledním velkým tématem dokumentární fotografie se stala Pitlachovi Čína, kde pobýval jako architekt po dobu šesti let. Ale vedle dokumentární fotografie nalézá v poslední době ve své tvorbě stále více prostoru fotografie spekulativní. Definitivní formu dostalo díky knižní publikaci téma Matoušovy pašije.[8] Rovněž byly publikovány části jiných souborů fotografií, jako Krajiny podle Friedricha Nietzscheho, Fragmenty, Kaligrafie, Kašpar noci podle Ravela.
