| Lucian Freud | |
|---|---|
 | |
| Rodné jméno | Lucian Michael Freud |
| Narození | 8. prosince 1922 Berlín |
| Úmrtí | 20. července 2011 (ve věku 88 let) Londýn |
| Místo pohřbení | hřbitov Highgate |
| Národnost | Němec |
| Vzdělání | East Anglian School of Painting and Drawing; Goldsmith’s College v Londýně |
| Alma mater | Goldsmiths Dartington Hall School Bryanston School Central School of Art and Design East Anglian School of Painting and Drawing |
| Povolání | malíř |
| Rodiče | Ernst Ludwig Freud a Lucie Brasch |
| Manžel(ka) | Kitty Garman (1948–1952) Caroline Blackwood (1953–1959) |
| Partner(ka) | Bernadine Coverley Katherine McAdam Celia Paul |
| Děti | Annie Freud Annabel Freud Alexander Boyt Rose Boyt Isabel Boyt Susie Boyt Jane McAdam Freudová Paul Freud Lucy Freud David McAdam Freud Bella Freud Esther Freudová Francis Eliot Frank Paul |
| Příbuzní | Clement Freud[1] a Stephen Gabriel Freud[1] (sourozenci) Sigmund Freud (dědeček z otcovy strany) Martha Bernaysová (babička z otcovy strany) |
| Hnutí | Londýnská škola |
| Významná díla | Spící kontrolorka výhod, Fred, Dva japonští zápasníci u umyvadla |
| Ovlivněný | Jean Auguste Dominique Ingres, Franz Hals, Jean Antoine Watteau |
| Ocenění | Řád společníků cti, Řád Za zásluhy |
| Citát „Co žádám od malířství? Aby uvádělo v úžas, zneklidňovalo, svádělo a přesvědčovalo.“ | |
 multimediální obsah na Commons | |
 citáty na Wikicitátech | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Lucian Freud (8. prosince 1922 Berlín, Německo – 20. července 2011 Londýn, Anglie) byl britský malíř německého původu. Šlo o jednu z nejvýznamnějších postav britského a světového poválečného umění. Narodil se jako vnuk psychoanalytika Sigmunda Freuda, v třicátých letech emigroval do Británie, umění studoval na Central School of Art v Londýně a pak na East Anglian School of Painting and Drawing v Dedhamu. Ve svém díle se zaměřoval na lidskou figuru, kterou zobrazoval realisticky se všemi nedokonalostmi.
Lucian Freud se narodil v Berlíně židovským rodičům. Jeho otec Ernst, nejmladší syn psychoanalytika Sigmunda Freuda, byl architekt. Matka Lucie Brasch pocházela z rodiny obchodníka s obilím. V roce 1933 emigrovali Freudovi do Spojeného království. Lucian zde začal chodit do školy Dartington Hall v hrabství Devon a v Bryanstonu v hrabství Dorset. Roku 1939 nastoupil do Central School of Arts and Crafts v Londýně, zůstal zde ale jen jeden semestr. Přešel do East Anglian School of Painting and Drawing v Dedhamu, kde byli jeho učiteli Cedric Morris a Arthur Lett-Haines. Jeho první kresby publikoval časopis Horizon, jehož vedoucím redaktorem byl Cyril Connolly. V roce 1939 získal britské občanství.[2]
První válečnou zimu 1939/1940 prožil ve Walesu, kde kreslil. Společnost mu dělali přátelé ze studií: budoucí herec a literát David Kentish a básník Stephen Spender. Roku 1941 se dobrovolně přihlásil do armády. Přidělen byl k obchodnímu loďstvu, které zajišťovalo severoatlantické konvoje. Brzy však onemocněl a ještě téhož roku byl zproštěn služby.[3] Vrátil se ke svému učiteli Morrisovi, jehož škola byla mezitím přestěhována do Suffolku. V letech 1942–1943 navštěvoval večerně Goldsmith’s College, součást Londýnské univerzity. V roce 1943 se trvale přestěhoval do Londýna; ve čtvrti Paddington si zřídil ateliér, v němž tvořil po celý život. První samostatnou výstavu mu umožnila v roce 1944 Alex Reid & Lefevre Gallery v Londýně.
Po válce se rozhodl cestovat. V roce 1946 strávil dva měsíce v Paříži a pak necelých půl roku na řeckém ostrově Paros. Rok nato přijel do Paříže opět, tentokrát v doprovodu Kitty Garman, dcery sochaře Jacoba Epsteina, jež se roku 1948 stala jeho první manželkou. Na konci 40. let se seznámil s výtvarníky, s nimiž vytvořil Londýnskou školu. Patřili do ní Michael Andrews, Frank Auerbach, Francis Bacon, David Hockney, Howard Hodgkin, R. B. Kitaj nebo Leon Kossoff. V letech 1949–1954 působil jako hostující pedagog na Slade School of Fine Arts v Londýně. První oficiální uznání mu přinesl obraz Interiér v Paddingtonu z roku 1951. Vystavil ho na akci Festival of Britain, kde obdržel cenu Arts Council Prize of Great Britain. V roce 1953 se Freud oženil podruhé, a to s Lady Caroline Blackwood, manželství se však brzy rozpadlo. V červnu roku 1954 publikoval časopis Encounter jeho zásadní teoretickou studii Pár myšlenek o malířství. V roce 1970 zemřel jeho otec, roku 1989 matka. V té době se stal jeho agentem James Kirkman, který tuto funkci plnil do roku 1992. V roce 1987 byl jmenován kurátorem výstavy The Artist’s Eye (Umělcovo oko), pořádané londýnskou národní galerií. Byl mu umožněn svobodný výběr exponátů z rozsáhlých sbírek instituce. Roku 1997 se Freud usadil v Holland Parku v západním Londýně, paddingtonský ateliér si však ponechal. Při příležitosti jeho šedesátin o něm v prestižním nakladatelství Thames & Hudson vyšla monografie z pera kurátora Lawrence Gowinga. Od roku 1990 se stal jeho modelem australský tanečník Leigh Bowery. Freud s ním vedl zásadní rozhovor o své tvůrčí činnosti, který v roce 1993 vydala newyorská galerie Matthew Marks. Od roku 1992 Freuda začal zastupovat galerista William Acquavella z New Yorku, v téže době k němu nastoupil jako asistent malíř David Dawson, kterého Freud rovněž často portrétoval. Při příležitosti svých sedmdesátin poskytl Freud obsáhlý rozhovor Williamu Feaverovi z časopisu The Observer. V roce 2001 bylo Freudovi umožněno portrétovat královnu Alžbětu II.. Malíř obraz věnoval do královských sbírek. Roku 2002 byl Freud pověřen výběrem obrazů na výstavu Johna Constabla, která se konala v Grand Palais v Paříži. Lucian Freud zemřel 20. července 2011.
Za svého života byl Freud několikrát vyznamenán. Zřejmě nejvýznamnějšími oceněními byly v roce 1983 Řád společníků cti (Companion of Honour) a roku 1993 Řád Za zásluhy (Order of Merit).
V roce 1936 se v Londýně konala velká výstava věnovaná surrealismu, kterou Lucien navštívil. Tento styl měl na jeho ranou tvorbu vliv, jak ukazuje např. obraz Malířův pokoj z roku 1943, v němž do místnosti oknem strká hlavu zebra. Po určitou dobu také tvořil pod vlivem malířů z hnutí nová věcnost (Neue Sachlichkeit), zejména Georga Grosze. Postupně si však vytvořil svůj vlastní, nezaměnitelný styl. Přihlásil se k figurativnímu směru umění v době, kdy ve výtvarném světě dominovalo abstraktní umění. Lze říci, že jeho tvorba je v jistém smyslu reakcí na abstrakci, která rezignovala na zobrazení konkrétního individua. V evropských galeriích studoval Freud díla starých mistrů, respektoval zejména Ingrese, Franse Halse a Johna Constabla. Na motivy Watteauova obrazu Pierotovo štěstí namaloval vlastní variaci s názvem Velký interiér W.11.
Tematicky byl Freud univerzálním malířem. Maloval stromy a květiny, haraburdí pod okny svého ateliéru v Paddingtonu (Smetiště a domy v Paddingtonu, 1972), zvířata, zátiší. V centru jeho zájmu však byl člověk, jeho fyziognomie a tělo, mužské i ženské. Ve svých aktech docházel až na samotnou hranici, když zobrazoval i ty nejmenší anatomické detaily. K aktům mu stáli takřka výhradně jeho nejbližší přátele a členové rodiny včetně dospělých dcer.[4] Tyto akty připomínají v určitém ohledu práce Egona Schieleho. Freud zobrazuje lidské tělo v extrémně intimních situacích. Jeho modely si však vždy zachovávají důstojnost. Výrazy jejich tváří, obyčejně se zavřenýma očima a jakoby ve spánku, charakterizují vnitřní život, často zranitelnost portrétovaných osob. Všechny své modely znal osobně, z jeho obrazů vyzařuje pocit hluboké znalosti nebo lásky, nikdy odtažitosti. Jeho práce prozrazuje hlubokou schopnost koncentrace. Pečlivě maloval oči, kterými odhaloval vnitřní osobnost, i když jsou zavřené. Maloval všechny nedokonalosti, výrůstky, bulky a soukromé části těla. Freud znal každý kout svého ateliéru a prostor, který modely zabírají. Věděl přesně, co chce dělat s barvou – a co již nemůže. Přidával do ní keramickou bělobu, čímž dosahoval barvy masa. Do této kategorie můžeme také zařadit řadu jeho autoportrétů, s níž začal už od mládí. I sám sebe znázornil jako velmi realistický akt (Malíř při práci, reflexe, 1993). V polovině 90. let namaloval Lucian Freud sérii aktů velmi zavalité ženy jménem Sue Tilley (Big Sue). Povoláním byla "kontrolorkou výhod" (Benefits Supervisor). Její portrét s názvem Benefits Supervisor Sleeping (Spící kontrolorka výhod) z roku 1995 byl posléze v roce 2008 v aukční síni Christie's v New Yorku prodán za 33,6 miliónu dolarů. Byla to do té doby nejvyšší cena za obraz žijícího umělce.[5][6]
Smrt jeho otce znamenala pro matku velké trauma. Freud se jí snažil pomoci a zaujmout tím, že ji začal portrétovat. V 70. a 80. letech tak vznikla řada významných portrétů stárnoucí zadumané ženy, zcela pohroužené do svého vnitřního světa.
Žádný z Freudových obrazů, většinou rozptýlených v soukromých sbírkách, nemá licenci pro umístění na Wikipedii. Je možné se s nimi seznámit na některém z níže uvedených externích odkazů.
Seznam výstav od roku 1942:[7]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Lucian Freud na Wikimedia Commons 
Osoba Lucian Freud ve Wikicitátech Osoba Lucian Freud ve Wikicitátech (anglicky)