Krzysztof Penderecki | |
---|---|
Základní informace | |
Rodné jméno | Krzysztof Eugeniusz Penderecki |
Narození | 23. listopadu 1933 Dębica |
Úmrtí | 29. března 2020 (ve věku 86 let) Krakov |
Žánry | opera a symfonie |
Povolání | hudební skladatel, dirigent, pedagog, muzikolog, hudební pedagog a houslista |
Nástroje | housle a klavír |
Vydavatel | EMI Classics |
Členem skupin | Akademie Umění DDR Berlínská akademie umění Americká akademie umění a věd Evropská akademie věd a umění Polská akademie umění a věd Bavorská akademie krásných umění Union of Polish Composers |
Významná díla | Polskie Requiem Flötenkonzert Symfonia nr 8 „Lieder der Vergänglichkeit” |
Ocenění | rytíř Řádu znovuzrozeného Polska (1964) Grammy Trustees Award (1968) Řád znovuzrozeného Polska (1974) Herderova cena (1977) čestný doktor Univerzity Bordeaux Montaigne (1979) … více na Wikidatech |
Manžel(ka) | Elżbieta Penderecka |
Podpis | |
Web | krzysztofpenderecki |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Krzysztof Eugeniusz Penderecki [křyštof eugeniuš] (23. listopadu 1933 Dębica – 29. března 2020 Krakov) byl polský skladatel klasické hudby a oper, jeden z nejvýraznějších představitelů hudební avantgardy druhé poloviny 20. století.
Penderecki se narodil v Dębici v Podkarpatském vojvodství. Jeho otec, Tadeusz Penderecki, byl právník, matka Zofia (rozená Wittgensteinová). Dědeček, Robert Berger, byl talentovaný malíř. V době Krzysztofova narození byl ředitelem místní banky. Předci Pendereckého se do Dębice přestěhovali v polovině 19. století z Vratislavi.[1] Babička byla arménského původu[2] s původem v perském Isfahánu. Krzysztof ji často doprovázel do kostela Arménské apoštolské církve v Krakově.[3]
V roce 1946 začal Penederecki studovat na gymnáziu. Vedle toho se učil hře na housle u místního dirigenta vojenského orchestru Stanisława Darłaka, který v Dębici vytvořil orchestr pro místní hudební společnost.[4] Po maturitě v roce 1951 odešel Penderecki do Krakova aby studoval na Jagellonské univerzitě.[4] Dále pokračoval ve hře na housle u Stanisława Tawroszewicze. V hudební teorii byl jeho učitelem Franciszek Skołyszewski.[5] V roce 1954 vstoupil na Krakovskou hudební akademii, zanechal studia hry na housle a zcela se věnoval kompozici. Hlavním učitelem Pendereckého byl Artur Malawski a po jeho smrti Stanisław Wiechowicz.[6] Po roce 1956 byla v Polsku poněkud uvolněna tuhá komunistická cenzura a otevřely se nové možnosti tvůrčí činnosti.[7]
Po absolvování Akademie v roce 1958 zůstal na škole jako pedagog. Jeho první práce vykazují vliv Igora Stravinského, Antona Weberna a Pierra Bouleze. Mezinárodně začal být znám, když byly v roce 1959 na festivalu soudobé hudby Varšavský podzim uvedeny jeho skladby Strofy, Psalmy Dawida (Davidovy žalmy) a Emanacje. Světový úspěch mu však přinesla skladba Ofiarom Hiroszimy – tren na 52 instrumenty smyczkowe (Obětem Hirošimy – nářek pro 52 smyčcových nástrojů). V ní použil i neobvyklé instrumentální techniky (např. hra za kobylkou, klepání na dno nástroje) a textury (např. hojně využíval tónových klastrů). Skladba měla pracovní název 8' 37", teprve později se rozhodl ji věnovat obětem Hirošimy.
V následujícím roce uvedl na festivalu současné hudby v Donaueschingen skladbu Fluorescence, ve které ještě zvýšil orchestrální hustotu použitím mnoha dechových a bicích nástrojů. Ve skladbě zní 32 bicích, často neobvyklých nástrojů, jako psací stroje, gongy, mexické güiro a další. Zavedl rovněž zcela revoluční notaci. Její provedení bylo považováno za provokativní a kontroverzní.
V letech 1958–1962 se zabýval také elektronickou hudbou. Propagátor elektronické hudby a muzikolog Józef Patkowski mu umožnil přístup do Experimentálního studia Polského rozhlasu ve Varšavě, ve kterém pořádal semináře s účastí zahraničních skladatelů.
V roce 1966 se stal profesorem na Folkwang-Hochschule für Musik v Essenu. V té době napsal na objednávku Opery v Hamburku svou první operu Diabły z Loudun (založenou na příběhu o Urbainu Grandierovi) kde také měla v Hamburku v roce 1969 svou premiéru. Od té doby byla mnohorát provedena na světových operních scénách a vydána na zvukových nosičích.
V roce 1968 byl skladatel vyznamenán Státní cenou 1. stupně.[8] Ke státním výročím v roce 1964 a 1974 pak obdržel Řád znovuzrozeného Polska[9][10].
Rozměrná skladba Pašije sv. Lukáše (1963–1966) přinesla Pendereckému další nárůst popularity nejen pro svůj hluboce náboženský obsah, ale i pro avantgardní hudební jazyk. Západní obecenstvo vnímalo tuto skladbu jako vzpouru proti komunistickému režimu v Polsku. Ve skladbě jsou použity nejrůznější hudební styly. Experimentální skladebné postupy existují v konfrontaci s barokní formou i s občasným použitím tradiční harmonie a melodie. Penderecki v této skladbě používá seriální techniku, při čemž jedna z tónových řad zahrnuje i motiv BACH. V závěru skladba vrcholí čistým akordem E-dur.
Penederecki zkomponoval i řadu dalších skladeb na sakrální témata. Na počátku sedmdesátých let zkomponoval také Dies irae (známé také jako Osvětimské oratorium), Magnificat a Canticum Canticorum Salomonis (Šalomounova Píseň písní).
V roce 1972 zahájil Penderecki rovněž kariéru dirigenta. V letech 1972–1978 byl profesorem na School of Music Yaleovy univerzity ve Spojených státech. V roce 1973 dokončil svou první symfonii,[11] která měla premiéru v Peterborough (Anglie).
V polovině sedmdesátých let Penderecki radikálně změnil svůj kompoziční styl. Odstoupil od avantgardních postupů a obrátil se k baroku a neoklasicismu. Tato změna započal 1. houslovým koncertem a výrazně se projevila zejména ve 2. symfonii (Vánoční), kde mimo jiné zaznívá citace z oblíbené vánoční písně Tichá noc.
V roce 1980 si polské odborové hnutí Solidarita u skladatele objednalo skladbu ke slavnosti odhalení památníku obětem protivládních demonstrací v Gdaňsku (1970). Penderecki zkomponoval Lacrimosa, které později rozšířil na jednu ze svých nejznámějších skladeb Polské requiem.
V roce 2001 obdrželo Pendereckého Credo Cenu Grammy za nejlepší sborové dílo. V témže roce obdržel také nejvyšší španělské vyznamenání udělované jednotlivcům, skupinám lidí či organizacím z celého světa za pozoruhodné úspěchy v oblasti vědy, humanitních věd a lidských vztahů, Cenu knížete asturského. Obdržel i řadu čestných doktorátů na univerzitách celého světa.
Zemřel 29. března 2020 po dlouhé nemoci ve věku 86 let.[12][13]