Jan Eskymo Welzl | |
---|---|
![]() Jan Eskymo Welzl | |
Rodné jméno | Jan Velcl |
Narození | 15. srpna 1868 Zábřeh na Moravě ![]() |
Úmrtí | 19. září 1948 (ve věku 80 let) Dawson City, Yukon ![]() |
Národnost | Moravané |
Povolání | spisovatel, polárník, objevitel, světoběžník a vypravěč |
Podpis | ![]() |
Citát | |
„Prondeš – prondeš, neprondeš – neprondeš!“ | |
Web | https://jan-eskymo-welzl.cz |
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Jan Velcl nebo Welzl (15. srpna 1868 Zábřeh[1] – 19. září 1948 Dawson City[2][3]), dle svých slov „Čech moravské národnosti“, byl cestovatel po Dálném severu, dobrodruh, lovec, obchodník, námořník, zlatokop a vypravěč (uváděný i jako spisovatel). Je znám pod pseudonymem Eskymo Welzl nebo také Arctic Bismarck. Strávil téměř 30 let na Nové Sibiři, kde měl nějaký čas působit i jako samozvaný nejvyšší soudce. Koncem 20. let pobyl krátce v Československu, od roku 1929 žil v Kanadě, kde i zemřel.
Jan byl prvorozeným synem kloboučnického tovaryše a hokynářky-mlékařky. Otec zemřel v Janově útlém dětství. Budoucí polárník pomáhal mamince v zábřežském otevřeném mázhausu domu Pod Podloubím.[4] Proto se jí přezdívalo Máslová Klára a jemu Tvarohový Hanes.[3][5]
Po obecné škole se vyučil zámečníkem ve Zvoli. Roku 1884 se stal tovaryšem, v následujících dvou letech pěšky procestoval značnou část tehdejší Rakousko-uherské monarchie. V roce 1888 na tři roky narukoval. Po návratu z vojny a po úmrtí maminky se vydal do Hamburku, kde získal místo topiče na zámořské lodi.[3] Od roku 1892 pracoval jako dělník v přístavu Port Arthur na hranicích Ruska a Číny, následujícího roku odešel do Irkutska, kde pomáhal při stavbě transsibiřské magistrály, po několika měsících ale stavbu opustil a putoval pěšky přes Jakutsk, Verchojansk a Nižněkolymsk na Novosibiřské ostrovy, kde údajně prožil následujících 28 let.
Na Novosibiřských ostrovech a později na Aljašce Welzl působil jako lovec kožešin, obchodník a nakonec i neoficiální smírčí soudce, který údajně soudil podle indiánského zvykového práva. Jeho soudcovské aktivity při potírání kriminality (zvláště krádeží a loupeží mezi lovci kožešin a prodeje pančovaného alkoholu) však byly spíše vigilantismem a zahrnovaly dokonce lynčování provinilců. Oblast jeho obchodních aktivit prý sahala od Země Františka Josefa až po severní Kanadu, kde zásoboval lovce, zlatokopy a polární badatele potravinami, léky, střelivem a dalším potřebným zbožím. Rozvážel s psím spřežením také poštu. K domorodým Inuitům na Aljašce a v Kanadě zastával přátelský vztah, jednal s nimi bez předsudků, jako se sobě rovnými. Byl mezi nimi znám jako Pojídač medvědů. Welzl tvrdil, že ho dokonce zvolili náčelníkem. Tento i další údaje o kontaktech s domorodými obyvateli dalekého severu je však obtížné prokázat, ve svých knihách totiž uvádí i chybné údaje (např. o přítomnosti Eskymáků na Novosibiřských ostrovech). Není také vůbec jisté, jestli Welzl uměl inuitsky, protože ukázky „eskymáčtiny“ v jeho knihách jsou, jak dokázali svou studií brněnští jazykovědci Václav Blažek a Michal Schwarz, z lingvistického hlediska pochybné až nesmyslné.
V roce 1924 Welzl ztroskotal u západního pobřeží USA s lodí Seven Sisters, byl zadržen americkými úřady a vyhoštěn do Evropy. Nejprve živořil v Hamburku, kde si v přístavu přivydělával malováním výjevů ze svých cest. Poslal odsud do Čech několik dopisů, na jejichž základě vznikla Welzlova korespondence s Rudolfem Těsnohlídkem. Ten posléze obsah Welzlových dopisů zpracoval do knihy Eskymo Welzl, s Welzlem se však nikdy nesetkal. Teprve při druhé návštěvě Evropy se Welzl dostal do Československa, v Praze se 29. listopadu 1928 setkal s prezidentem Masarykem a poté se vrátil do rodného Zábřehu. Odtud kontaktoval redakci Lidových novin, kde předtím pracoval Těsnohlídek, ten však byl v této době již po smrti a Welzla se ujali redaktoři Edvard Valenta a Bedřich Golombek, kteří ho pozvali do Brna. Tam Welzl vyprávěl především Valentovi své zážitky z Arktidy, na jejichž základě vznikly knihy Třicet let na zlatém severu, Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě a některé další.
V červnu 1929 odjel přes Hamburk do Kanady, kde se usadil ve městě Dawson City. Toužil po návratu na Novosibiřské ostrovy, který mu však sovětská vláda nepovolila. Zemřel v roce 1948 na následky infarktu v původní nemocnici St. Mary´s v Dawson City. Zde se o něj staraly katolické řeholnice z kanadské kongregace Sester svaté Anny. Tato nemocnice vyhořela roku 1950.[2][6][7][8]
Ve filmu „S Tatrou kolem světa I.“ je však v čase 26:31 zachycen jeho hrob s deskou určující jeho smrt až roku 1951. Přesné datum dobrodruhova úmrtí nakonec objevil v archivovaných dawsonských novinách Čechoameričan, vysokoškolský profesor Rudolf Krejčí.[2][9]
Jeho dobrodružství, rekonstruovaná na základě korespondence, vydal jako první pod titulem Eskymo Welzl Rudolf Těsnohlídek.[10][p 1] Welzl a Těsnohlídek se však nikdy naživo nesetkali. O další pokračování se po smrti Těsnohlídka pokusil Pavel Eisner, ale práci nedokončil; později dílo dotáhli do konce Bedřich Golombek a Edvard Valenta, kteří s Welzlem osobně spolupracovali. Kniha Třicet let na zlatém severu měla nesmírný úspěch i v zahraničí, kde dokonce vzniklo podezření, že žádný Eskymo Welzl neexistuje a autorem je ve skutečnosti Karel Čapek, který napsal k zahraničnímu vydání předmluvu. Jedná se o mimořádně živě a poutavě napsané vzpomínky na cesty po Sibiři a autorovo působení na Aljašce. Obsahuje však závažné nepřesnosti, zejména z hlediska etnologie a zoologie. Nejzávažnějším omylem je zřejmě Welzlovo tvrzení, že na Novosibiřských ostrovech žili Eskymáci. Ve skutečnosti na tomto souostroví původní obyvatelé nežili a veškeré osídlení tvořilo několik ruských lovců, rybářů, z nichž někteří měli jakutské pomocníky. Welzl však podrobně popsal kulturu a zvyky novosibiřských Eskymáků a uvádí i ukázky jejich údajného jazyka. Ty jsou ovšem jednoznačně smyšlené a svědčí o tom, že autor žádný z eskymáckých dialektů neovládal.[11] Autor rovněž popisuje nesmyslné metody lovu velryb nebo fantastická zvířata, včetně „Ďáblovy ryby“, masožravé nestvůry, schopné vylézt na břeh, jíž měl Welzl usmrtit pomocí dynamitu. Welzl o sobě rovněž tvrdil, že se mu povedlo sestrojit perpetuum mobile.
Velkým kritikem Welzlova díla byl slavný kanadský polární badatel islandského původu Vilhjalmur Stefansson, který Welzla obviňoval ze lhaní a falšování údajů. Welzl se většiny nepřesností zřejmě nedopustil úmyslně, nicméně nerozlišoval mezi vlastními zážitky a zprávami z druhé ruky. Další chyby a omyly vznikly během úprav a přepisů jeho vyprávění a dopisů. Nelze zapomínat, že skutečnými autory Třiceti let na zlatém severu a dalších „Welzlových“ knih jsou novináři Golombek a Valenta, případně Těsnohlídek,[10] kteří jim vtiskli svou autorskou invenci a četná fakta značně upravili.
Vedle Těsnohlídka, Golombka a Valenty jsou s Welzlovým jménem spojeni také bratři Čapkové, kteří první vydání Třiceti let na zlatém severu opatřili předmluvou. Američany v 30. letech 20. století Welzl uchvátil natolik, že kniha Třicet let na zlatém severu dostala v roce 1932 peněžní ocenění 10 000 dolarů, z čehož Welzl však nedostal nic.[zdroj?]
V roce 1998 byla odhalena jeho socha od Stanislava Lacha, která nejdříve zaujímala své místo u III. základní školy v Zábřehu, a poté byla přemístěna na vlakové nádraží Zábřeh na Moravě. V místním muzeu je Welzlovi věnována místnost s jeho artefakty, je po něm pojmenována ulice v západní části města a také pivovar obnovený roku 2016.[12] Z nádraží do centra a okruhem zpět vede Welzlova naučná stezka. Welzlova ulice se nachází také v Praze-Stodůlkách.
Welzlovo dílo a osobnost byly také jednou z inspirací pro vytvoření fiktivní postavy všeumělce Járy Cimrmana.[16] V Zábřehu na hradbách mají od roku 2018 i společnou pamětní desku, na místě, kde se roku 1893 s jistotou možná setkali.