Místo, na kterém stával Zelenkův rodný dům v Louňovicích pod Blaníkem (nyní je tam pamětní deska)
Jan Dismas Zelenka se narodil v Louňovicích pod Blaníkem a byl pokřtěn 16. října1679. Zde se mu pod vedením jeho otce Jiříka Zelenky Bavorovského (1649–1724), louňovického kantora a varhaníka, dostalo základů hudebního vzdělání. Vyšší hudební vzdělání nabyl Zelenka v Praze v jezuitské koleji Klementina, kde jsou také od roku 1704 doloženy počátky jeho kompoziční činnosti. V Praze pobýval Zelenka u svých podporovatelů, svobodných pánů Hartigů. Zelenka hrál na violon, tehdy největší a nejhlouběji laděný nástroj z třídy viol, analogický dnešnímu kontrabasu.
V roce 1710 nebo 1711 odešel Zelenka do Drážďan, kde se stal violonistou či kontrabasistou dvorní kapely saského kurfiřta a polského krále Augusta II. Silného. Důvody jeho odchodu do Saska nejsou známé a často se o nich spekuluje v tajemných souvislostech. V roce 1715 obdržel Zelenka od panovníka spolu s několika dalšími členy kapely finanční podporu na studium v Itálii. Není nijak doloženo, že by skutečně v Itálii studoval anebo tam aspoň nějakou dobu pobýval. V letech 1716–1719 však studoval ve Vídni u věhlasného mistra kontrapunktu, císařského kapelníka Johanna Josepha Fuxe.
Není známo, zda Zelenka v dobách drážďanského působení navštívil vícekrát Čechy, doložen je jediný pobyt, když pro velkolepé oslavy korunovace císaře Karla VI. Habsburského českým králem v srpnu a září 1723 zkomponoval, nastudoval a provedl v pražskémKlementinu rozsáhlou skladbu k velké alegorické hře o životě svatého Václava „Sub olea pacis et palma virtutis“ a několik orchestrálních skladeb (mj. Ouvertura in F, Sinfonia concertante a moll, Hipocondria).
Další léta Zelenkova života už nebyla tak šťastná. V roce 1724 zemřel v Louňovicích jeho otec. V roce 1733 jmenoval nový saský kurfiřt a polský králAugust III., nástupce Augusta Silného, proti Zelenkovu očekávání[zdroj?] královským kapelníkem Johanna Adolfa Hasseho, skladatele oper módního italského stylu. Ačkoli Zelenka byl do určité míry italskými operami rovněž ovlivněn, práce jeho nadřízeného, vyznačující se vyhrocenou popularizací tohoto žánru, nebyla svou úrovní s významem činnosti českého skladatele zcela souměřitelná. Sám Zelenka však v roce 1733 získal post dvorního skladatele s ročním platem 550 tolarů. Na základě dalších žádostí odůvodněných mimo jiné výdaji na opisování notového materiálu, kterým vytvářel archiv dvorního katolického kostela, mu byl roční plat v roce 1736 zvýšen na 800 tolarů.[5]
Přes velká zklamání[zdroj?] a zhoršený zdravotní stav Zelenka nadále usilovně pracoval. Lze se domnívat, že možná právě kariérní neúspěch[zdroj?] uvolnil skladateli ruce pro svobodnou tvorbu a přispěl tak nepřímo k vzniku rozsáhlého díla jedinečných kvalit.[6] Zelenka se věnoval především práci na církevních skladbách. Složil 21 mší (jedna se nedochovala), z nichž posledních šest, označovaných jako Missae ultimae, patří k vrcholům jeho odkazu a katolické církevní hudby vůbec, dále mj. čtyři rekviem a tři oratoria a několik lamentací (Lamentace proroka Jeremiáše) pro sólový hlas s komorním instrumentálním doprovodem. Velké oblibě se těší také jeho šest Triosonát pro dva hoboje, fagot a basso continuo.
Za života získal Zelenka obdiv svých současníků, především J. S. Bacha, G. P. Telemanna a svého pravděpodobně jediného blízkého přítele, J. G. Pisendela, houslisty a po jistou dobu kapelníka Drážďanského dvorního orchestru. Kromě práce komponisty se po celý svůj život věnoval i pedagogické činnosti a vychoval řadu poměrně význačných skladatelských osobností té doby, jakými byli např. J. J. Quantz, J. G. Barter či J. G. Rollig.
Zelenka trpěl chronickou srdeční vadou. Zemřel v noci z 22. na 23. prosince 1745 v Drážďanech na její komplikace a na Štědrý den ráno byl pochován. Jeho hrob na Starém katolickém hřbitově v Drážďanech (Alter Katholischer Friedhof) se nedochoval. Od roku 1996 je zde však umístěn jeho památník.
Zelenkovo dílo bylo uloženo do archivních skříní drážďanského chóru jako majetek panovníka a po dlouhou dobu nebylo možné je opisovat či vydávat. Tento zákaz porušil ale např. Bachův syn Wilhelm Friedemann Bach, když pro svého otce opsal Zelenkovo Magnificat.
Podobu Jana Dismase Zelenky neznáme. Existují dvě podobizny, z nichž jedna by eventuálně mohla patřit Zelenkovi, což však nikdy nebylo potvrzeno. Druhá, označovaná příležitostně za Zelenkův portrét, patří skladateli Johannu J. Fuxovi. Perokresba, na které snad Zelenka hraje na violoncello v tureckém kostýmu při příležitosti blíže nespecifikované dvorní slavnosti, pochází z databáze P. Herberta. Rysy tváře jsou však příliš nekonkrétní a mnoho o případné skladatelově podobě nevypovídají (viz obrázek).
Styl
Zelenkova hudba je charakteristická objevnou harmonickou představivostí, která je vždy svěží a plná energie. Skladatel znal hudbu nejrůznějších evropských regionů a často z ní čerpal, nicméně vždy s užitím originálních postupů. Jeho hudební řeč je blízká Johannu Sebastianu Bachovi, především v bohatosti kontrapunktu a invenčním zpracování fug, je však zcela jedinečná v neočekávaných harmonických změnách a složitých rytmických strukturách. Zelenka je často považován za Bachův katolický protipól. Některá jeho díla, především instrumentální, ve kterých se projevuje jeho virtuozita hráče na basové resp. smyčcové nástroje, jsou některými odborníky považována za "utopická", vyžadující od instrumentalisty neobvykle vysokou technickou a výrazovou kvalitu.
Pamětní deska Jana Dismase Zelenky v Louňovicích pod Blaníkem
O znovuobjevení Jana Dismase Zelenky v Čechách se zasloužil nejprve svým upozorněním František Palacký, fakticky pak Bedřich Smetana, který v drážďanském archivu opsal a v Praze na slavnostech Novoměstského divadla v roce 1863 uvedl jednu ze Zelenkových orchestrálních suit. Do té doby to nebylo možné, neboť Zelenkovo dílo bylo výlučně majetkem saského panovníka, který k němu neumožnil přístup (s výjimkou výše uvedeného opisu W. F. Bacha), což byl hlavní důvod k tomu, že skladatelovo dílo bylo na více než sto let zapomenuto. V období rozvinutého romantismu nebyl zájem o barokní hudbu aktuální, proto ani Smetanův pokus – jakkoli významný v historickém kontextu – Zelenkovu dílu nedokázal přinést plnou renesanci. Až obecně vzrůstající zájem o hudbu barokní doby po druhé světové válce přinesl též postupné objevování Zelenkovy tvorby. Jedním z důvodů nedokonalé renesance Zelenkova díla je také skutečnost, že drážďanský archiv byl za války částečně zničen bombardováním, což nepřežila řada Zelenkových notací.
Zájem o Zelenkovu tvorbu vzrůstal zejména od konce 50. let 20. století. Zásadní význam mělo v této souvislosti první provedení některých Zelenkových skladeb Milanem Munclingerem a jeho souborem Ars rediviva. V letech 1958–1960 to byly tři triové sonáty. Koncem šedesátých let soubor Ars rediviva jako první provedl a poté i nahrál souborně všech šest těchto sonát. V roce 1963 byla provedena Sinfonia concertante a v roce 1969 se udála vynikající interpretace skladby "Lamentationes Jeremiae prophetae" (Nářky Jeremiášovy) se sólisty Karlem Bermanem, Neddou Casei a Theo Altmeyerem. Všechny tyto skladby (v realizaci Milana Munclingera) byly zároveň u nás poprvé zachyceny na nahrávkách pro Supraphon.
Významnou zásluhu o znovuobjevení a skutečné ocenění Zelenkovy hudby mají v současnosti nové české soubory, interpretující barokní hudbu s použitím dobových nástrojů. Jedná se o soubory Musica Florea pod vedením Marka Štryncla, Collegium 1704 vedené Václavem Luksem, Ensemble Inégal pod vedením Adama Viktory, Capella Regia Musicalis či Collegium MarianumJany Semerádové. V jejich podání lze obdivovat světové premiéry nahrávek Zelenkových děl, mezi kterými vynikají zejména „Sub olea pacis et palma virtutis (conspicua orbi regia Bohemiae Corona – Melodrama de Sancto Wenceslao) – rozsáhlá vokálně instrumentální skladba k poctě svatého Václava, Missa Sanctissimae Trinitatis, Miserere či Rekviem d-moll v podání uskupení Musica Florea, Litanie Lauretanae „Consolatrix afflictorum“ a Missa purificationis, koncipovanou jako missa solemnis s velkolepým nástrojovým obsazením, provedenou Ensemble Inégal či Officium defunctorum, Missa Votiva[7], I Penitenti al Sepolchro del Redentore a instrumentální skladby v diskografii Collegia 1704. Mnohé z nových nahrávek získaly prestižní mezinárodní hudební ceny a kritiky jsou přijímány s obdivem a uznáním.
Také v Německu se několik souborů intenzívně věnuje interpretaci Zelenkova díla. Je nutno jmenovat zejména soubory ze Stuttgartu, a to barokní orchestr a komorní chór, vedené Friederem Berniusem.
K poctě Jana Dismase Zelenky vznikl v roce 1984 festival Podblanický hudební podzim, od roku 2014 je pořádán také mezinárodní Zelenka Festival Prague.[8]
Náhrobek Jana Dismase Zelenky na starém katolickém hřbitově v Drážďanech
Kompletní seznam Zelenkovy tvorby obsahuje téměř 250 skladeb převážně duchovní hudby, z toho 21 mší (jedna se nedochovala), čtyři rekviem, tři rozsáhlá oratoria, dvě Magnificat a Te Deum, třináct litanií, mnoho žalmů, hymnů a antifon. K nejdůležitějším z nich patří především mše, vytvořené v posledních deseti letech jeho života, oratoria a litanie. Ke skladbám, které představují vrchol jeho tvorby světské a současně i reprezentují éru vrcholného baroka patří "Sub olea pacis et Palma virtutis" a jeho instrumentální skladby. Kompletní seznam Zelenkových děl vytvořil německý hudební vědec Wolfgang Reich.[9]
STOCKIGT, Janice B. Jan Dismas Zelenka – A Bohemian musician at the court of Dresden. Oxford: Oxford University Press, 2000. Dostupné online. ISBN0-19-816622-2.
VYTLAČIL, Lukáš M. Zelenka. Past and Present, Zelenka Conference Prague. Hudební věda. 2016, roč. 53, čís. 4, s. 415–17. Dostupné online [cit. 2022-02-05].
![Jan Dismas Zelenka[1] hrající na violon (zcela vlevo).](/cs/Soubor:Baroque_concert_scene.jpg)
České království
Sasko
multimediální obsah na Commons
