Periody, etapy a hnutí západní klasické hudby Rané období Středověk asi 500–1420 Ars antiqua asi 1170–1310 Ars nova asi 1310–1377 Ars subtilior asi 1360–1420 Renesance asi 1400–1600 Období pratica comune (melodicko-harmonická perioda) Baroko asi 1600–1750 Galantní styl asi 1720–1780 Pocitový styl asi 1740–1790 Klasicismus asi 1750–1820 Mannheimská škola asi 1740–1780 Sturm und Drang asi 1770–1780 Romantismus asi 1800–1909 Od konce 19. století do 20. a 21. století Modernismus asi 1890–1980 Impresionismus asi 1890–1930 Postromantismus asi 1890–1930 Modernistický nacionalismus asi 1890–1990 Expresionismus asi 1900–1930 Druhá vídeňská škola asi 1900–1970 Neoklasicismus asi 1920–1950 Serialismus asi 1920–1980 Postmoderna asi od 1930 Neoromantismus asi od 1930 Současná hudba asi od 1950 Experimentalismus asi od 1950 Minimalismus asi od 1960 Postminimalismus asi od 1980

Impresionismus je umělecký směr přelomu 19. a 20. století. Byl objeven francouzskými malíři a také právě v tomto uměleckém odvětví na sebe nejvýrazněji upozornil, postupně ovšem pronikl i do hudby a poezie. Výraz imprese znamená vjem, dojem nebo otisk. Již sám název vypovídá o způsobu práce, jde tedy o zachycení dojmu, kterým na umělce zapůsobil okolní svět během jediného okamžiku. Výraz „prchavý okamžik“ je základním impresionistickým pojmem, prvkem.

Charakteristika směru

Těžištěm hudebního impresionistického výrazu je harmonie, která se již neřídí ustálenými zákony. Typické jsou časté změny modality uvnitř skladeb, složité a rozmanitě obměňované akordy a uvolněná tonalita. Dochází k emancipaci všech tónů stupnic kromě tóniky, jíž je její hlavní význam ponechán. Impresionistická díla postrádají práci s tématem, melodie ztrácí na významu a objevuje se převážně pouze v útržkovité formě. Impresionismus v hudbě zrušil či alespoň znejasnil pravidlo formálního členění skladeb, stejně jako v malířství rušil perspektivu. Je to nepochybně důsledek kladení důrazu na působení okamžiku, aniž by si posluchač měl uvědomovat souvztažnost průběhu skladby i jejího instrumentačního řádu. Impresionistická skladba předpokládá u posluchače naprosté otevření se dojmu a nestojí o to, aby jí jakkoli zkoumal. Pokud tak respondent neučiní, dílo na něj nemůže zapůsobit.

Hlavní představitelé a díla

Zakladatelem hudebního impresionismu byl francouzský skladatel Claude Debussy (1862–1918). Skladby, které byly jakousi předzvěstí tohoto směru lze však nalézt již dříve v díle ruského skladatele Musorgského Obrázky z výstavy (Kartinky) a v raných skladbách Erika Satie. V Debussyho díle se v plné síle objevuje impresionismus v polovině devadesátých let 19. století. Jeho vrcholnými skladbami jsou orchestrální Faunovo odpoledne, Nokturna, tři symfonické skici Moře i klavírní obrazy (např.Potopená katedrála). V letech 1893–1902 složil své stěžejní dílo, operu Pelléas a Melisanda. Hudební impresionismus přijalo mnoho skladatelů té doby, z nichž nejvýznamnějším byl Maurice Ravel (1875–1937). Ten píše i hudbu komorní, nejslavnějšími jsou však jeho orchestrální Bolero a Španělská rapsodie. Vynikajícím impresionistou byl také Ital Ottorino Respighi (1870–1936), především ve trilogii Římské fontány, Římské pinie a Římské slavnosti.

Související články

Externí odkazy

Kategorie