Jeho tvorba je známa hlavně několika dlouhými a údernými básněmi (Moc, Bombo, Manželství, Armáda, Policie, Vlasy, Smrt, Klaun, Přítel).
Život
Narodil se v New Yorku, kde i vyrostl – lze ho považovat za dítě ulice. V roce 1931 se jeho rodiče rozvedli a jednoletého Gregoryho opustili. Corso se dostal do péče náhradní matky, prošel řadou sirotčinců a část svého dětství prožil v bezdomoví. Roku 1941 se dostal zpět k otci, ale po několika měsících opět utekl na ulici.
Ve dvanácti letech byl roku 1942 pro krádeže několik měsíců vězněn v legendární newyorské Kobce. Podruhé se za mříže dostal jako sedmnáctiletý v roce 1947, kdy byl za loupežné přepadení odsouzen ke třem letům v Clintonském vězení. Léta strávená v kriminále věnoval literatuře, četl hlavně anglické romantiky a řeckou klasiku. Svou druhou sbírku Benzín věnoval „andělům z Clintonského vězení, kteří mi ze všech těch cel kolem podávali knihy osvícení“. Po propuštění v roce 1950 se jako sečtělý začínající básník seznámil s Allenem Ginsbergem a roku 1956 s ním odešel do San Franciska, kde se oba připojili ke vzkvétajícímu básnickému hnutí. Uspořádali spolu množství veřejných čtení a potom společně odjeli do Mexika. Po návratu z Mexika se vydal procestovat Evropu.
Prošel několikaletou závislostí na heroinu, později se oženil a měl dvě děti. Zemřel v Minnesotě a byl pochován vedle Keatse a Shellyho na Protestantském hřbitově v Římě. Na hrobě má vyrytou svou báseň:
Corsův hrob v Římě
Duch
je Život
jenž neustále
proplouvá
mou smrtí
jako řeka
která se nebojí
stát se
mořem
Dílo
Jeho poezie je ovlivněna antikou a především renesancí. Pro jeho tvorbu je charakteristická ojedinělá širokost jazykových prostředků, sahající přes sofistikovaně nadnesené pojmy, impresionistické zenové elipsy, přes uhrančivá vyvolávání, směrem k básnickým klišé, k juxtapozičním metaforám a nakonec až k dadaisticky bezprostřednímu pojmenování.
Stejně přirozeně a humorně, jako mezi jednotlivými verši, zvládá brouzdat i v rozmanité tematičnosti svých básní, vždy tak, aby udržel svěžest myšlenky spolu s oproštěnou kadencí jejího zpracování. Většina jeho básní začíná obvyklými situacemi, jejichž popis básník posléze záměrně strhne proudem své zkušenosti a fantazie, z nichž vytěží vlastní originalitu.
Z jeho poezie je čitelná vnitřní spřízněnost s tezemi P. B. Shellyho eseje Obrana básnictví, ve které autor zdůrazňuje schopnost skutečného básnického impulsu podnítit zrod původního a osvobozeného uskupení myšlenek, jako výsledek stimulace individuální lidské vůle.
"Corsovo nakládání s myšlenkami je zcela ojedinělé, což dosvědčují jeho básně s jednoslovným názvem (Moc, Bombo, Manželství, Armáda, Vlasy, Smrt, Přítel). Corso v nich destiluje podstatu archetypálních pojmů, které s humorem recykluje tak dlouho, dokud z nich nevzniknou pojmy nové, zkouší je, porovnává všeobecně zažité pojmy a s šokujícím výsledkem alchymicky odhaluje jejich skutečnou podstatu."
"Gregory je hazardní hráč. Zažívá porážky jako každý, kdo se chápe příležitostí. Ale vitalita a nezlomnost z něj vždy září světlem, které je víc než lidské: nesmrtelným světlem jeho Múzy."
"Podle mne je Gregory Corso jeden z nejlepších básníků své generace. Je zcela přirozený. Buď se vám líbí nebo nelíbí. Není toho mnoho, co byste o něm mohli říct, ledaže byste o něm napsali báseň."
"Jsou autoři, kteří tím, jak se ostatním básníků podobají, nebo naopak tím, jak se od nich liší, navazováním na určité tradice, svou vzdělaností a ostentativní obeznalostí ve věcech básnictví přesvědčují čtenáře o tom, že mají co činit s básníky. Něčím takovým Gregory Corso neztrácí čas."
Jan Zábrana, Fakta, poznámky a citáty o poezii Gregoryho Corsa
"... říkám vám, že přichází obrovská, v hadrech prosáklých benzínem, s kusy drátu a ohnutými starými hřebíky, jak nějaký temný arivista z nějaké temné řeky ve mně."
multimediální obsah na Commons_-_Foto_Giovanni_Dall%27Orto,_31-March-2008.jpg)
