Datace vytesaná do kamene

Epigrafika (z řeckého επιγραφή, epigraphé, nápis) je věda o nápisech. Zabývá se nápisem komplexně, sbírá je, interpretuje a zpřístupňuje.

Profiluje se jako samostatná historická disciplína (případně pomocná věda historická). Pro epigrafiku je specifické, že pracuje s textem zapsaným primárně na archeologických (nebo přinejmenším nepaleografických) látkách. Důležitou součástí epigrafiky je tedy na jedné nápisová paleografie (případně i filologie a další disciplíny zkoumající text a písmo), ale kontext nápisu doplňuje nedělitelným způsobem i nositel nápisu, který je epigrafikou také zkoumán, což ji sbližuje s archeologií, dějinám umění, ikonografii atd.

Z chronologického hlediska má značný význam zejména antická epigrafika, vzhledem k tomu že velká část textů starověku je dochována právě jako nápisy. Nicméně i pro středověká a často i novověká bádání přináší i epigrafika cenné údaje.

Klasifikace nápisů

Nápisy se třídí podle několika hledisek:

Dedikační nápis z roku 1698 na podstavci sochy.
Vícejazyčná náhrobní deska, Palermo, 1148

Písma latinské epigrafiky

V římských klasických nápisech se rozvíjela monumentální čtvercová kapitála. Typické byly patky na konci dříků. Od 4. století (po úpadku klasické antiky) se projevila v epigrafice určitá vulgarizace a dekadence. Pod vlivem karoliny sílily tendence k používání klasických a raně křesťanských tvarů písma, které v 9. a 10. století vystřídalo písmo napodobující originální antické vzory. Od 11. do 13. století nastoupilo období charakterizované proniknutím unciálních tvarů do dosud čisté kapitály. V gotice písmo ovládla tzv. monumentální majuskulní unciála. Ta byla v 15. a 16. století vytlačena humanistickým písmem. V současnosti se aktualizuje výzkum středověké a novověké epigrafiky.

Literatura

Externí odkazy