Dudy, na Moravě gajdy, na Chodsku též pukl jsou prastarý lidový hudební nástroj, užívaný již v antickém Řecku. V českých zemích se pro ně kromě uvedených užívaly názvy bukl, bzikalky, hrkavky, kejdy, kor, kořec, kozice, kozlik, moldánky aj.[1]
Dudy byly původně jednoduchým dechovým nástrojem, který pravděpodobně vznikl již před 4000 lety v Egyptě a v přední Asii. Odtud se postupně šířily s pastýři a především s četnými arabsko-tureckými nájezdy do Evropy, kde se rozšířily a kde vznikaly různé druhy dud – různé národy si dudy různě upravovaly a mají pro ně vlastní pojmenování. První zmínka o dudách v českých zemích pochází ze Zbraslavské kroniky (1335-1339).
Dudy jsou aerofon. Funkce nástroje je založena na pumpování vzduchu, a to buď dofukovaném ústy, nebo koženým měchem umístěným v podpaží hudebníka do zásobního koženého měchu pod rukou na opačné straně těla. Na dofukování ústy jsou založeny například galicijské gaity nebo skotské Great Highland bagpipe, v Česku známé jako „skotské dudy“ – pravděpodobně proto, že jsou ze skotských dud nejznámější. Na dofukování měchem jsou založeny dudy z českých zemí a například irské loketní dudy a skotské Border pipes a Smallpipes.
V českých zemích je zásobní měch dud umístěn pod pravou dudákovou rukou (opačně než na ostrovech). Z měchu proudí vzduch do píšťaly s otvory. Proudí přes strojek nazývaný piskor, s jedním nebo více plátky. Rozechvíváním plátků vzniká zvuk. Tón je tvořen odkrýváním jednoho nebo více otvorů píšťaly prsty.
Při hře na dudy se v českých zemích užívá tzv. uzavřený prstoklad, odkrývá se vždy jen jeden otvor píšťaly (na rozdíl od většiny dud odjinud a dechových nástrojů). Dudy jsou nejčastěji laděny v tónině Es dur, často v tónině C dur, a to více na Moravě než v Čechách.
Zvuk dud je mečivý a na přední píšťale, tzv. předničce (chanter, melodická píšťala) hrají dudy českých zemí pouze na osm tónů, což dodává jejich hře jednotvárnosti. Malý rozsah osmi devíti tónů je poměrně běžný, ale jsou i výjimky, např. rozsah irských dud je dvě a půl oktávy včetně všech půltónů.
Zvláštním rysem je přítomnost jedné nebo více zadních píšťal (tzv. borduny, huky, příp. drony), které nepřetržitě hrají stále jeden o dvě oktávy hlubší tón, který se kombinuje s proměnlivými tóny na přední píšťale.
Irské dudy mají na rozdíl od ostatních ještě další tzv. regulátory – tři píšťaly s dvouplátkovým strojkem k hraní doprovodu. Ovládají se klapkami, převážně pravým zápěstím.
Dudy většinou nemají rovnoměrně temperované ladění, nejčastěji je použito přirozené ladění. Tím zadní píšťaly ladí k přední píšťale bez ohledu na hraný tón, ale může to působit potíže při hře společně s nástrojem laděným v temperovaném ladění. Nebývá častý ani komorní tón A = 440 Hz, např. skotské Great Highland Bagpipes mají komorní tón nejčastěji mezi 470 Hz a 480 Hz. Dudáci hrající s orchestrem obvykle podladí na A = 466,16 Hz (čemuž odpovídá tón B při A = 440 Hz), čímž se v moderním pojetí dá o těchto skotských dudách uvažovat jako o transponujícím nástroji, pro ostatní hrající tóny z Es dur, přestože se ve skutečnosti jedná o mixolydické A.
Dudy mají stále své ctitele. Nejvíce je v českých zemích proslavili dudáci ze Strakonicka a Chodska. V Česku existuje několik kvalitních lidových souborů a ve Strakonicích se pořádá jednou za dva roky významný Mezinárodní dudácký festival.
Dudy v Srbsku
Vědecká pracovnice a ředitelka Etnografického ústavu Srbské akademie věd a umění (SANU) prof. dr. Dragana Radojičić, Ph.D., a tamní vědecká pracovnice Dr. Miroslava Lukić Krstanović, Ph.D., uvádějí, že skutečnost, že se na Balkáně i dnes vyrábějí primitivní typy dud, na jaké v dávných dobách hráli naši předkové, je pravou cenností. Hra na dudy se udržela nejvíce v Zaječaru, Pančevu, Kikindě, Svrljigu a Lebani, takže zvuky tradičního nástroje lze dosud slyšet při vesnických slavnostech, „čímž se zachovává bohatství srbského nehmotného kulturního dědictví mnoha generací.“[2]
Etnografky dále uvádějí: „Existuje několik typů dud, které se v těchto oblastech vyrábějí. Nejznámější je bezesporu jihomoravsko-makedonský typ, charakteristický pro oblast od okolí Niše až na jih Makedonie. Vedle tohoto typu se můžeme setkat i se svrljižskými, erskými, banátskými nebo mokrinskými a vojvodinskými dudami. Liší se v metodě výroby, v částech, z kterých se skládají, ale i ve způsobu, jak se na ně hraje. Dudy se skládají z několika prvků: melodické neboli přední píšťaly (gajdenica), tj. části, která vytváří zvuk a která se nejčastěji vyrábí ze zimostrázu, šeříku, dřínu nebo švestky, dále ze strojku neboli piskoru (pisak), na němž z větší části záleží naladění dud, potom měchu (mešina), který se vyrábí z vysušené kůzlečí nebo jehněčí kůže, dále z plátků (glavčina nebo prsteni) a z bordunové píšťaly (prdalo), tedy dlouhé zadní píšťaly, která vytváří hluboký tón. Celý nástroj se maže lojem nebo voskem, jen měch vepřovým sádlem, aby se zachoval v co nejlepším stavu.“[2]
Slovníkové heslo dudy ve Wikislovníku
Obrázky, zvuky či videa k tématu dudy na Wikimedia Commons 
