Projekt začal vznikat v roce 1935 na základě požadavků United Air Lines,[2]:s.17 s cílem vyvinout mnohem větší a pokročilejší typ nahrazující Douglas DC-3, ještě před tím než první DC-3 vzlétl.[3]:s.122 Projekt vzbudil dostatečný zájem i dalších aerolinek, takže k United Airlines se připojily i American Airlines, Eastern Air Lines, Pan American Airways a Transcontinental and Western Air (TWA)[p 1] a poskytly 100 000 dolarů každá na pokrytí nákladů vývoje. S nárůstem nákladů a komplexity typu ale Pan Am a TWA své fondy stáhly, protože daly přednost typu Boeing 307, u něhož se očekávaly nižší náklady.[1]:s.267
S plánovanou kapacitou až 42 cestujících (ve třinácti řadách po dvou sedadlech na každé straně uličky), nebo 30 při lůžkové úpravě (podobně jako u typu Douglas DST) mohl DC-4, jak byl typ zpočátku označován, přepravit až dvojnásobné množství cestujících než DC-3, a byl také prvním velkým dopravním letounem s příďovým podvozkem. Mezi další inovativní prvky patřilo použití pomocných zdrojů napájení, posilovače řízení, klimatizace kabiny a použití palubního elektrického systému užívajícího střídavý proud. Pro sériové stroje bylo plánováno použití přetlakové kabiny. Trojité svislé ocasní plochy umožňovaly využití existujících hangárů a přitom poskytovaly dostatečnou plochu pro umožnění vzletu pouze se dvěma funkčními motory na jedné straně letounu. Půdorys křídla byl podobný DC-3, s šípovitou náběžnou hranou a téměř přímou odtokovou hranou. Pohon zajišťovaly čtyři čtrnáctiválcové hvězdicové motoryPratt & Whitney R-2180-A Twin Hornet, které byly instalovány rozbíhavě od podélné osy letounu, zejména jejich vnější dvojice.[1]:s.266–268
Operační historie
Pohled do kabiny pro cestující. Fotografie z časopisu L'Aérophile, červen 1937.
Prototyp (sériové číslo 1601, imatrikulace NX18100) bez problému poprvé vzlétl 7. června 1938 z letiště Clover Field v kalifornské Santa Monica, pilotován zkušebním pilotem Carlem Coverem. Menší problémy během letových zkoušek však oddálily udělení certifikátu typové způsobilosti až do 5. května 1939. V roce 1939 pak začal být stroj United Airlines užíván pro interní zkoušky a hodnocení typu. 6. června 1939, během letu nad Daytonem v Ohiu, byl jeho pasažérem i Orville Wright. Ačkoliv letoun byl relativně bezproblémový, jeho komplexní systémy se ukázaly finančně náročnými na údržbu, a výkony typu byly nižší než očekávané, zejména po zvýšení počtu cestujících na 52 a nárůstu vzletové hmotnosti na 65 000 liber (29 484 kg).[1]:s.267
Projekt byl tedy opuštěn v prospěch o něco menšího, lehčího a méně složitého čtyřmotorového typu s jednoduchou svislou ocasní plochou, a kratším rozpětím křídla. Tento typ také nesl označení DC-4, což vedlo k zpětnému přeznačení původního projektu na DC-4E (E jako Experimental). Ten byl koncem roku 1939 odprodán Imperial Japanese Airways, které v té době nakupovaly americká letadla za účelem zkoumání jejich technických parametrů a kopírování použitých technologií. DC-4E byl v Japonsku podroben důkladnému zkoumání, a stal se základem pro vývoj neúspěšného bombardéruNakadžima G5N.[1]:s.268 Japonský tisk sice krátce po zakoupení oznámil, že letoun havaroval v Tokijském zálivu, ale ve skutečnosti byl tajně zkoumán vojenskými a průmyslovými odborníky u společnosti Nakadžima.[4]:s.18, 49-50
Uživatelé
Nový DC-4E před terminálem United Airlines na letišti Oakland.
FRANCILLON, René J. McDonnell Douglas Aircraft since 1920: Volume I. 2. vyd. London: Putnam Aeronautical, 1988. ISBN0-87021-428-4. Kapitola Douglas DC-4E, s. 265–268. (anglicky)
GREY, C.G.; BRIDGMAN, Leonard. Jane's All The World's Aircraft 1938. Newton Abbot: David & Charles, 1938. ISBN0-7153-5734-4. (anglicky) Reprint 1972.
WESTELL, Freeman. Big Iron, big engines & bigger headaches: Building the first experimental strategic bombers. Airpower. Listopad 1999, roč. 29, čís. 6.
YENNE, Bill. McDonnell Douglas: A Tale of Two Giants. Greenwich, Connecticut: Bison Books, 1985. Dostupné online. ISBN0-517-44287-6. (anglicky)
.jpg)
.jpg)
