Alchymista je člověk zabývající se alchymií. Mnoho alchymistů je známo z dochovaných alchymistických rukopisů a knih, i když většinou měli snahu udržet svou práci v tajnosti a používali tajné symboly. V českých zemích bylo nejvíce alchymistů v době císaře Rudolfa II. Alchymisté byli obvykle zároveň astrologové, filosofové a metalurgové. V současnosti jsou postavami mnoha literárních a filmových děl, kde však často vystupují jako šarlatáni, podvodníci nebo čarodějové.
Alchymie vznikla během prvních několika století našeho letopočtu a svůj největší rozkvět zažila ve středověku. Na východě se jí věnovali především indičtí a čínští alchymisté. Západní alchymie vzkvétala v řecko-římském Egyptě a v islámském světě. Do Evropy se rozšířila ve 13. století a byla praktikována až do 18. století
Slovo alchymie se nejčastěji vykládá jako odvozené od slov ta chyta, tj. v řečtině „tavitelné“ (resp. chyma – „slévání“), nebo od slova chemi, tj. černá země, jak byl tradičně nazýván Egypt. Paracelsus a Georgius Agricola pro alchymii používali slova chymia a chymista pro alchymistu.
Především islámští a evropští alchymisté vyvinuli základní soubor laboratorních technik, teorií a termínů, z nichž některé se používají dodnes. Alchymisté dále přispěli k rozvoji experimentálního zkoumání a objevili celou řadu látek a chemických postupů. Alchymie tak sehrála významnou roli ve vývoji chemie a medicíny.
Alchymisté řecko-římského Egypta žili v době po smrti posledního egyptského faraona Nachthareheba a po vyhnání Peršanů makedonským vojevůdcem Alexandrem Velikým. Ten založil město Alexandrie a sám se nechal korunovat faraonem. Po smrti Alexandra Velikého získali vládu nad Egyptem Ptolemaiovci s podporou Řecka a posléze i Římanů. Poslední vládkyně této dynastie, Kleopatra VII., se v marné snaze navrátit Egyptu jeho někdejší slávu spojila s Juliem Cesarem. Kleopatra roku 30 př. n. l. zemřela vlastní rukou.
Toto období je považováno za počátek alchymie, neboť právě Alexandrem Velikým byla objevena Smaragdová deska (latinsky Tabula Smaragdina), která je obvykle připisována Hermu Trismegistovi (řecké jméno egyptského boha Thovta). Její text tvoří filozofický základ hermetismu a měl význačný vliv na alchymii. Skládá se z několika vět (zásad, pravd), přičemž nejčastěji je citována první věta: „To, co jest dole, jest jako to, co jest nahoře, a to, co jest nahoře, jest jako to, co jest dole.“ Tato zásada má znázorňovat spojení materiálního a duchovního světa, vztah mezi mikrokosmem a makrokosmem.
V Číně byla alchymie součástí náboženského taoismu. Taoisté ve své filozofii rozvinuli jednu z významných myšlenek čínské filozofie – myšlenku vzájemného propojení přírodního řádu a lidského života. Základní silou vesmíru je podle této filozofie tao, pralátka vesmíru, jeho prapříčina.
V některých čínských filozofických směrech panovalo přesvědčení, že existuje sedm stupňů vývoje, kterých mohou lidé dosáhnout: otrok, obyčejný člověk, ctnostný, mudrc, člověk Tao, nesmrtelný, spravedlivý a bůh. Poslední tři fáze jsou nesmrtelné. Každý má možnost projít si tímto vývojem z otroka na boha. Skok z pátého, stále smrtelného stádia (člověk Tao) do konečného stádia lidstva (bůh) se však nemůže uskutečnit sám od sebe – vyžaduje alchymii.
V řecko-arabské alchymii byly prapůvodními principy země, voda, vzduch a oheň (doktrína čtyř prvků), které Empedoklés definoval jakožto základní látky všeho bytí. Jako hnací sílu všeho dění označil dvě prasíly, pod jejichž vlivem svět pulsuje mezi stavem naprosté jednoty a stavem naprostého rozdělení:
V arabském světě se od 9. století staly obzvláště důležitými prvky síra a rtuť, které převzaly roli principů při transformaci látek. Prvek síry byl přiřazen ohni a vzduchu (hořlavé), prvek rtuti byl přiřazen zemi a vodě (nehořlavé).
Ve středověké Evropě byla většina alchymistů duchovními nebo působila ve službách vládců. Alchymisté měli povinnost mlčet o svých znalostech před cizími lidmi a používali kódovaný jazyk. Mnohá tajemství svěřovali jen ústně svým nejdůvěryhodnějším žákům.
Alchymisté se také často zabývali astrologií a přiřazovali kovům nebeská tělesa: zlato pro Slunce (latinsky sol), stříbro pro Měsíc (latinsky luna), železo pro Mars, rtuť pro Merkur, cín pro Jupiter, měď pro Venuši, olovo pro Saturn.
Alchymistické myšlenky byly založeny na tehdy běžných a závazných přírodních filozofiích. Ačkoliv by některé tehdejší myšlenky dnes již neobstály, tvorba teorií vedla k laboratorní práci, experimentům a následně k moderní vědě. Přechod od alchymie k chemii, metalurgii, farmacii nebo medicíně byl plynulý proces, který trval několik staletí.
Literární alchymisté se od svých historicky doložených kolegů liší mimo jiné tím, že se jim v obvykle skutečně podaří vynalézt to, o co skuteční alchymisté usilovali neúspěšně.
V tomto článku byly použity překlady textů z článků Alchemie na německé Wikipedii a List of alchemists na anglické Wikipedii.
Obrázky, zvuky či videa k tématu alchymista na Wikimedia Commons 