Seberealizace neboli sebeaktualizace (self-actualization, self-realization) je chápána jako rozvoj a zároveň plné využívání schopností a vloh jedince.
Poprvé jej použil Kurt Goldstein, později tento pojem převzal A. H. Maslow a v lehce přenesené formě i C. Rogers (mluvil o sebeaktualizaci). Seberealizace je hlavním tématem humanistické psychologie, která se zaměřuje na prožívání jednotlivce jako konkrétní a jedinečné osobnosti. Společně s rozhodováním a tvořivostí spadá mezi hlavní okruhy výzkumu v humanistické psychologii.
Podle psychologa Carla Rogerse je to potřeba, která se snaží dokázat, že nás kupředu neženou pouze základní pudy a fyziologické potřeby jako hlad, žízeň a agrese. Hlavní myšlenkou je efektivní využití vlastních schopností a talentu a tudíž svůj potenciál a dovednosti stále rozvíjet směrem k růstu, zralosti a pozitivní změně. Podle Rogerse je tendence k aktualizaci dokonce základní síla člověka, která ho v životě motivuje k uplatnění všech schopností organismu. Prakticky vzato hovoří o naplnění svého potenciálu v rámci hranic dědičnosti. Každý jedinec je dle jeho teorie a následně vymyšlených terapií motivován ke změně a má schopnost se měnit.
Oproti tomu A. H. Maslow tvrdil, že jedinec dospěje k složitější psychické motivaci až po uspokojení základních potřeb. Teprve poté, co osoba naplní potřeby nacházející se podle Maslowovy pyramidy potřeb pod seberealizací, je schopna nalézt sebenaplnění a uskutečnit vlastní potenciál. Z toho plyne, že seberealizace je na úrovni potřeb nejvýše a tudíž jí nedosáhne každý člověk. Maslow se rozhodl zkoumat životy vynikajících historických osobností (Baruch Spinoza, Thomas Jefferson, Abraham Lincoln, Jane Addamsová, Albert Einstein a Eleanor Rooseveltová), aby princip seberealizace mohl uchopit i jinak, než pouze definicí. Na základě analýzy výše zmíněných historicky významných osobností si potom vytvořil představu člověka, který seberealizace dosáhl. Od této představy odvodil níže zmíněné body.
Později Maslow při zkoumání vysokoškolských studentů zjistil, že ti, kteří splňovali jeho definici jedince schopného seberealizace, patří k 1% nejzdravějších příslušníků celé populace.
Přechodné okamžiky seberealizace jsou podle Maslowa vrcholné zážitky. Jde o dočasný spontánní a nesobecký stav dosažení cíle, který se může dostavit v rozmanitém spektru situací, např. při obdivování přírody, při tvůrčí práci, při sportovním výkonu atd.
Dalibor Špok, psycholog a psychoterapeut z Prahy, vymezuje seberealizaci širším způsobem, protože podle jeho slov to není snadno uchopitelný a už vůbec ne pochopitelný koncept. Tak jako u mnoha dalších psychologických pojmů, ani zde jedna teorie zdaleka nestačí. Seberealizace velmi blízce souvisí s dobrým poznáním sama sebe, s pochopením své jedinečnosti a uměním se rozhodovat. Důležité je umět zvážit varianty, připustit určité alternativy, ale zamítnou jiné. Důležitá je představa toho, čeho chceme ve svém životě dosáhnout a kam chceme směřovat.
Dosáhnout seberealizace není vůbec jednoduchý proces. Je do něj zapracována spousta dřiny, mnohé pády, spousta odříkání a vytrvalost a hlavně je to proces, který prakticky nikdy nekončí, protože vždy je co zlepšovat. U každého proces seberealizace postupuje trochu jiným způsobem a tudíž je na jedinci, aby si v životě našel svoji osobní cestu a zjistil si metodu, která mu pomůže touto cestou projít a dosáhnout vytoužených cílů. Proto neexistuje jedna jediná sada pouček, která by všem lidem pomohla se seberealizovat.
