Pareidolie (z řeckého para, παρά – postranní, falešný, eidolon, είδωλον zdrobnělina od eidos – vzhled, tvar, podoba) je psychologický jev, při němž dochází k dotváření vnímaných neurčitých nebo nezřetelných podnětů ve smysluplné obrazy za pomoci fantazie^[1]. Typickým příkladem je rozeznávání tváří, zvířat a jiných objektů ve tvaru oblaků. Kromě těchto vizuálních pareidolií existují také pareidolie akustické, kdy je zvukovému podnětu (zvuky zvířat a předmětů) přisouzeno specifické citoslovce nebo konkrétní význam.

Fyziologie

Vytváření pareidolií úzce souvisí s představivostí každého jedince. Centrem, které pareidolie vytváří, je spánkový lalok koncového mozku.

Příklady

Vizuální pareidolie

názvy předmětů podle jejich podobnosti s jiným reálným objektem, metafory:
- skalní útvary, kopce a hory
- krápníková výzdoba v jeskyních
- názvy některých kostí a částí těla - kladívko, kovadlinka, třmínek, ohryzek
- maska na Marsu
psychotest se skvrnami na papíře
některé druhy věštění:
- lití olova (kusu kovu je na základě podobnosti určen konkrétní tvar a význam)
- věštění z kávové sedliny

Akustické pareidolie

citoslovce zvuků zvířat a předmětů, někdy s konkrétním významem:
- sýček volá lidi do záhrobí: „Pojď!“
- křepelka volá: „Pět peněz!“
- zvon umíráček vyzvání: „Měl pole role dům!“
hledání tajných zpráv ve zpětně přehrávaných nahrávkách

Pareidolie a iluze

Pareidolie je podobná iluzi, nicméně při iluzi člověk (dočasně nebo trvale) podlehne mylnému dojmu (například má dojem, že v davu lidí spatřil svého známého), zatímco u pareidolie si je vědom, že jde jen o vnější podobnost vjemu (například spatří tvář v textuře dřeva).

Galerie

Zadní strana budíku připomíná smutný obličej
Šestiboké čedičové sloupce se podle svého tvaru nazývají kamenné varhany. Panská skála u Kamenického Šenova
Busta Žena s kloboukem, známý jako „Strážce“ (Gorges de Daluis, Francie)
Skalní útvar spolu se stíny vytváří pareidolii tváře na povrchu Marsu