| Ignaz Moscheles | |
|---|---|
 Ignaz Moscheles na obraze jeho syna Felixe Moschelese | |
| Narození | 23. května 1794 Praha  Habsburská monarchie |
| Úmrtí | 10. března 1870 (ve věku 75 let) Lipsko  Saské království |
| Alma mater | Pražská konzervatoř |
| Povolání | klavírista, dirigent, hudební skladatel, pedagog, muzikolog, hudební pedagog, autor deníků, vysokoškolský učitel a houslista |
| Zaměstnavatelé | Vysoká škola hudební a divadelní v Lipsku (od 1846) |
| Děti | Felix Stone Moscheles Emily Moscheles[1] Clara Moscheles Serena Rosen |
| Rodiče | Joachim Moises Moscheles[1] a Klara Popper Lieben[1] |
| Příbuzní | Jelka Rosen (vnučka) |
| Web | www |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Ignaz Moscheles, původním jménem Isaac Moscheles (23. května 1794, Praha[2] – 10. března 1870, Lipsko), byl německý klavírní virtuóz a skladatel.
Moscheles se narodil v Praze, v německy mluvící židovské obchodnické rodině. Jeho rodné jméno bylo původně Isaac. Otec hrál na kytaru a přál si, aby alespoň jedno jeho dítě se věnovalo hudbě. Nejprve se jeho naděje zaměřily na dceru, ale když ta odmítla, přenesl lekce klavíru na jejího bratra. Isaac si záhy oblíbil zejména (tehdy ještě revoluční) klavírní skladby Ludwiga van Beethovena. Bedřich Diviš Weber, profesor Pražské konzervatoře, který byl jeho učitelem, pro to neměl příliš pochopení a nutil jej, aby se koncentroval na díla Johanna Sebastiana Bacha, Wolfganga Amadea Mozarta a Muzia Clementiho. Po předčasné smrti otce přesídlila rodina do Vídně. Tam pokračoval ve studiu hudební teorie a kontrapunktu u Johanna George Albrechtsbergera a skladby u Antonia Salieriho. V té době si také změnil své jméno z Isaaca na Ignaze. Stal se jedním z předních vídeňských klavírních virtuózů a v té době také zkomponoval populární Alexandrovy variace op. 32 pro klavír a orchestr (Marche d’Alexandre avec Variations), se kterými později koncertoval v celé Evropě. Ve Vídni se spřátelil s Meyerbeerem (v té době ještě známým spíše jako klavírista než jako skladatel), se kterým vytvořil neobyčejně úspěšné klavírní duo. Důvěrně se znal také s Hummelem a Kalkbrennerem. Ve dvacátých letech 19. století byli Hummel, Kalkbrenner, Cramer, Herz a Weber jeho největší klavírní rivalové.
Setkal se rovněž se svým idolem Beethovenem. Ten rozpoznal mladíkovy schopnosti a svěřil mu přípravu klavírního výtahu své opery Fidelio pro nakladatelství Artaria. Na závěr rukopisu Moscheles připsal slova „Fine mit gottes Hülfe“ (Dokončeno s Boží pomocí). Beethoven práci schválil a připsal „O Mensch, hilf dir selber“ (Ó člověče, pomoz si sám). Dobré vztahy k Beethovenovi se ukázaly být důležité zejména v závěru Beethovenova života.
V letech 1814–1815 Moscheles ještě praktikoval judaismus. Jeho žena zaznamenala, že byl členem vídeňské kongregace a že pro vídeňskou židovskou komunitu napsal oratorium oslavující mír. V průběhu svého života (podobně jako mnoho dalších hudebníků židovského původu) se pohyboval převážně v kruzích hudebníků a hudebních sponzorů stejného původu (např. Felix Mendelssohn-Bartholdy, Anton Rubinstein, Joseph Joachim, Ferdinand Hiller, či rodina Eskelesů ve Vídni, rodina Leo v Paříži a bankovní rodina Rothschildů v Londýně).
Oženil se v synagoze ve Frankfurtu v roce 1825 s dcerou židovského bankéře a neteří básníka Heinricha Heineho. Když se usídlili v Anglii, ukázalo se jako vhodnější být členem křesťanské církve. Jejich děti byly pokřtěny již po narození a sám se se svou ženou nechal pokřtít v roce 1832. Nikdy však nezapíral svůj židovský původ a často brával rodinu na návštěvu ke svým židovským příbuzným v Praze, aby si připomněli, odkud vzešli.
Po skončení svého vídeňského období vykonal Moscheles triumfální cestu Evropou. Pod dojmem koncertu v Karlových Varech se mladičký Robert Schumann rozhodl, že bude rovněž klavírním virtuózem. Zvláště vřele však byl přijat v Londýně. V roce 1822 obdržel čestné členství Královské hudební akademie (Royal Academy of Music). Na konci toho roku si poznamenal do deníku: „Cítím se stále více doma v Anglii.“ Také se v Anglii po svém sňatku usadil.
V roce 1824 přijal pozvání berlínského bankéře Abrahama Mendelssohna-Bartholdyho, aby dal lekce hry na klavír jeho dětem Felixovi a Fanny Mendelssohnovým. Obě děti se ukázaly být zcela mimořádně nadané. Patnáctiletého Felixe považoval za génia, který již není žákem, ale mistrem. Tak vzniklo přátelství, které přetrvalo Mendelssohnův život (zemřel v roce 1847). Moscheles usnadnil Felixovi přístup do londýnské společnosti i k nejvýznamnějším evropským skladatelům té doby.
V roce 1827 působil Moscheles jako prostředník mezi Královskou filharmonickou společností (Royal Philharmonic Society) a umírajícím Beethovenem. Pomohl přesvědčit Společnost, aby poskytla Beethovenovi prostředky nezbytné pro jeho léčení. Na oplátku přislíbil Beethoven zkomponovat pro Společnost svou Desátou symfonii. Ta však již nikdy nebyla dokončena.
Mimořádný Moschelesův úspěch v Londýně měl až do konce jeho života velký vliv na jeho přátele. Ačkoliv Moschelesova hudba byla považována za poněkud staromódní, byl zavalen žádostmi o klavírní výuku. Mezi jeho žáky bylo mnoho dětí z bohatých rodin a aristokratických kruhů. Jeho postavení ve společnosti odrážel i čestný titul „klavírista Prince Alberta“.
Moscheles nikdy nepřestal propagovat hudbu Ludwiga van Beethovena. Uvedl řadu recitálů s jeho skladbami a v roce 1832 řídil premiéru jeho mše Missa Solemnis. Přeložil do angličtiny Beethovenovu biografii.
Zasloužil se rovněž o znovuzavedení cembala jako koncertního nástroje. Často společně s Mendelssohnem v Londýně na svých koncertech uváděli koncerty Johanna Sebastiana Bacha pro několik klávesových nástrojů.
Ačkoliv byl stále vytížen koncertními cestami a komponováním, jeho příjmy nejvyšší měrou závisely na honorářích z pedagogické činnosti. Vděčně proto přijal Mendelssohnovu nabídku na místo profesora na jeho konzervatoři v Lipsku s tím, že bude mít dostatek času i na koncertní činnost a skladbu. Svou koncertní činnost ukončil v roce 1846 a po Mendelssohnově smrti v roce 1847 se stal ředitelem konzervatoře. Škola se pak stala strážcem Mendelssohnova hudebního odkazu. Ostře odtud proto reagoval na nenávistný pamflet Richarda Wagnera „Das Judenthum in der Musik“ (Židovství v hudbě).
Zemřel ve svém domě v Lipsku devět dní poté, co řídil zkoušku lipského Gewandhausorchestru. Jeho syn Felix Moscheles se stal významným anglickým malířem.
Většina toho, co víme o skladateli, pochází z jeho deníků, které k vydání připravila jeho žena a které byly publikovány v roce 1874. Deníky podávají živý obraz své doby a skladatelových současníků. Bohužel originály deníků byly ztraceny, není však vyloučeno, že mohou být znovu nalezeny. Dalším důležitým pramenem je korespondence mezi skladatelem a Felixem Mendelssohnem-Bartholdym, která je uchovávána na Univerzitě v Leedsu a která byla publikována v roce 1888 synem skladatele (a Mendelssohnovým kmotrem) Felixem Moschelesem.
Dalších cca 30 skladeb bez opusových čísel.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ignaz Moscheles na anglické Wikipedii.
Obrázky, zvuky či videa k tématu Ignaz Moscheles na Wikimedia Commons 
Osoba Ignaz Moscheles ve Wikicitátech